Sametová revoluce je jedna z mála historických událostí, kterou si pamatuje snad kdokoliv komu je alespoň 40 let. Mnozí z našich známých a blízkých ji pravděpodobně zažili velmi zblízka bereme v potaz, že jsou z Prahy a jejího okolí. Kdo z nás někdy neslyšel od svých rodičů, prarodičů či tetiček, co ten den dělali. Ale vyprávěl vám o tomto dnu někdy některý z našich profesorů ? Pokud ne, tak dnes můžete nahlédnout alespoň pár z nich do jejich minulosti a osobního života.
Daniela Petříčková
Co jste dělala 17. listopadu 1989?
Byla jsem doma. Nenesu si ze 17. listopadu žádné jizvy, žádné šrámy po pendreku. Ty důvody byly více méně rodinné. Takže já jsem to jenom sledovala.
Vnímala jste nějaké zásadní změny ve vašem životě po revoluci?
Tak jistě. V běžném životě, co se třeba nás v rodině dotýkalo, protože jezdíme až úplně na jih na hranice s Rakouskem. Tam byly najednou otevřené hranice, to si pamatuju dobře, protože si vzpomínám na ostnaté dráty, které tam byly předtím.
A teď, pokud bych k tomu mohla něco dodat. Nejsem si tedy úplně jistá, ale mluví se o tom, že je to svátek svobody; ostatně, téma tohoto čísla je také svoboda. Chtěla bych ale spíš dát k úvaze dva momenty.
První je zpochybnění našeho boje za svobodu. Když o tomto výročí mluvíme, často zapomínáme na historický kontext. A ten je takový, že v době, kdy došlo k listopadovým událostem, byla úplně jiná situace v Polsku. Byla jiná situace v bývalém Východním Německu, Němci proudili přes Maďarsko přímo do Západního Německa a nakonec proudili i přes velvyslanectví Západního Německa v Praze. A Maďarsko pochopitelně, jestli nechávalo východní Němce procházet, tak už bylo taky někde jinde. My ve zkratce a s nadsázkou řečeno jsme se do té svobody probudili.
Druhá poznámka ke svobodě. Právě protože jsme byli s rodinou na samých rakouských hranicích v jižních Čechách, tak jsem také byla přítomna, když se otevřely hranice. Do městečka Gmünd začaly proudit davy Čechů a nakupovat všelijaké věci. A v rakouských obchodech byly nápisy „Češi, nekraďte tady“. Takže bych to uzavřela takovou naučnou poznámkou, že když se mluví o svobodě, tak se mluví o tom, že je člověk od něčeho svoboden. (A my se skutečně od něčeho osvobodili.) Tak je také svobodný k něčemu, k nějakému cíli. A když jsem pozorovala ty občany s kávovary a jogurty mnoha druhů, tak jsem začala pochybovat, že víme, k čemu tu svobodu máme.
Alena Horáčková
Co jste dělala 17. listopadu 1989?
Sedmnáctého listopadu 1989 si pamatuju téměř přesně, co jsem dělala. Myslím, že to byl pátek a já byla v divadle, v Branickém divadle, kde bylo taneční představení, které připravoval bratr mé kamarádky. Ale to představení se zpožďovalo, protože někteří účastníci nepřicházeli a okolo byl trochu chaos. Vím, že potom někdo vystoupil a řekl, že budeme muset ještě chviličku počkat, protože se stalo něco na Národní třídě a někteří se nestačili dopravit. Pak se dopravili a to představení nakonec proběhlo.
Vnímala jste nějaké zásadní změny ve vašem životě po revoluci?
Asi ano, protože já jsme v té době učila na průmyslovce. Ale zároveň jsem se v té době dostala na konkurz, který vyhlásil československý rozhlas, a začala jsem hned od listopadu 89 pracovat na stanici Mikrofórum. A mám pocit, že to byla nejdynamičtější doba mého života.
Pro mě není jenom rok 1989 zlomovým bodem. Pro mě jsou to vlastně i ta devadesátá léta, která jsou dneska vnímaná trošku jako problematická doba. Ale z hlediska svobody, nadechnutí se a otevření byl 89 převratný. Začali se tady objevovat lidé, kteří sem dlouhá léta nesměli. Pro mě bylo úžasné setkání s Karlem Krylem. Takže já si myslím, že to byla nejnádhernější doba a jsem moc ráda, že jsem ji zažila.
Lenka Dvořáková
Co jste dělala 17. listopadu 1989?
Co jsem ten den dělala, si pamatuju velmi dobře. Byla jsem ve školním roce 1989/90 třídní ve čtvrtém ročníku. A týden před 17. listopadem jsme měli nějakou poradu a dostali jsme od paní ředitelky informaci, že máme studenty upozornit, že demonstrace svolána na 15. listopadu na náměstí Primátora Vacka (dnešní Mariánské náměstí) před budovou magistrátu není dovolená a že tam chodit nemají.
Dodám na vysvětlenou, že šlo o demonstraci, kterou pořádali nějací ekologičtí aktivisté a měla být projevem protestu proti budování tunelu pod Stromovkou.
A další informace z té porady, kterou jsem brala jako informaci relevantní, která přišla z nějakých vyšších míst, byla, že akce 17. listopadu je povolena a tam studenti jít mohou. A tak jsem to jako třídní svým studentům vyřídila. Varovala jsem je, že 15. listopadu by nikam chodit neměli, ale 17. listopadu jít mohou.
No a vzhledem k tomu, že ti moji tehdejší studenti byli čtvrťáci, tak doopravdy šli. A na té Národní třídě byla většina studentů od nás ze školy, ne jenom ze čtvrtých, ale i z nižších ročníků.
Já jsem tam nebyla, brala jsem to jako organizovanou akci určenou pro studenty, která byla povolena. Takže byla nějak organizována nebo spoluorganizována i tehdejším SSM (Socialistický svaz mládeže pozn.red.).
Já jsem ten den prožila jinak, ale přesto na něj mám takové osobní vzpomínky, které se mi zapsaly hluboko do paměti. Nepohodla jsem se s jednou kolegyní hned ráno a to se mi stalo snad poprvé v životě. A moc těžko jsem to nesla.
Večer jsem se pak šla na chvíli projít, abych se uklidnila a přišla na jiné myšlenky. Procházela jsem se po Starém městě, šla jsem Rytířskou ulicí a vůbec jsem netušila, k čemu se schyluje na Národní třídě.
Když jsem ale přišla domů, volala mi kamarádka, že je její dcera, která tehdy byla ve čtvrťáku na pražském gymnáziu, na Národní třídě. To už se začaly šířit informace o tom, co se tam děje. Takže pak už jsme to začali sledovat.
Vnímala jste nějaké zásadní změny ve vašem životě po revoluci?
Ano, v následujících dnech jsem určitě změny pociťovala. Protože tady ve škole jsme hned v pondělí ráno vyhlásili stávku. Každý den odpoledne jsme chodili na Václavské náměstí.
A pak, jak se dál poměry měnily, tak jsme se dostávali k novým informacím. Třeba my, učitelé dějepisu, jsme měli různé možnosti, jak se dál vzdělávat. To byla pro mě asi ta největší změna. Každý týden jsem chodila na nějaké přednášky a pak jsem i souvisle dva roky studovala.
Ivana Pechová
Co jste dělala 17. listopadu 1989?
Já jsem byla zrovna mimo Prahu na dovolené. V té době jsem pracovala ve výpočetním centru na vysoké škole ekonomické. Takže jsem to sledovala pouze ve zprávách. A pak, když jsem se vrátila v pondělí zpátky, jsem nepociťovala, že by se něco až tak významně změnilo.
Na té vysoké škole, kde jsem pracovala, pak studenti plánovali výjezdy do měst po celé republice. My jsme ve výpočetním centru tiskli různé letáky a plakáty. A pak se chodilo na Václavské náměstí v plném očekávání těch všech změn.
Milan Purnoch
Co jste dělal 17. listopadu 1989?
Já jsem byl v podstatě politický emigrant. Já s bráchou jsme emigrovali, normálně natvrdo přes hranice do Německa. Chtěli jsme navždy odjet z totality. A v zápětí, když jsme takto unikli, tak byla revoluce. A to jsem seděl v bytě a koukal na to v televizi.