K cestování neodmyslitelně patří i poznávání a prožívání nových věcí. Ať už nových kultur, jazyka, místní kuchyně, ale třeba i místních zvyklostí. Já jsem se jako zástupkyně naší redakce vydala do německého města Vechta (čteno „Fechta“ pozn. red.) a ráda bych vám tímto článkem přiblížila rozdíly, které se mezi námi a našimi sousedy vyskytují.
První rozdíl je už samotné označení Vechty jako města. V Česku by se se svými téměř 31 000 obyvateli mohla rovnat například Chebu, zatímco v německém měřítku jste již dávno „auf dem Land“, tedy na venkově. Také je zde dobrým zvykem, ostatně jako po celém Německu, zdravit každého na potkání. Neděste se tedy, že na vás právě nějaký cizinec vypálil „Hallo“ nebo „Moin“ (pozdrav, využívaný v dialektu Dolního Saska pozn. red.), a s úsměvem tuto frázi vraťte zpět.
Nejzásadnější rozdíl, na který jsem se však při svém pobytu zaměřila, bylo vzdělávání. Jako správný prestižní studentík jsem chtěla zakusit, jak to chodí v cizí krajině, takže jsem strávila pár týdnů na místním víceletém gymnáziu. Abych však byla fér, nebylo to primárně kvůli našemu prestižnímu časopisu; navštěvovat místní školu byl jeden ze způsobů, jak se zdokonalovat ve svých znalostech a schopnostech v němčině.
Jako jednu z nejvíce do očí bijících odlišností jsem vnímala rozvrh. Samotné vyučovací hodiny nemají našich obvyklých 45, ale 90 minut, čímž vzniká více prostoru pro procvičování a ucelení látky v hodině. Na druhou stranu, pokud zrovna daný předmět nemusíte, je to dvakrát delší mučení. Také je zde poměrně příznivý počet hodin za jeden den. Když máme na Arabské náhodou pouze 7 hodin nebo nám něco odpadne, je to úspěch. Zde na gymnáziu je to však bohužel pro nás spíše naopak. Osm hodin je zde jeden den v týdnu a to ještě jednou za čtrnáct dní; střídá se zde totiž lichý a sudý týden. Zbytek týdne se učí maximálně šest hodin, takže pak máte denně pouze tři předměty a odpoledne tolik volna, že nevíte, co s ním.
Také mě velmi překvapilo, jak moc rozšířená je zde výuka jazyků. Angličtina je povinností, ostatně jako u nás, ale dále zde máte na výběr například i z francouzštiny a latiny, což jsem nečekala. Až postupně jsem zjistila, že výuka latiny je v tomto regionu velmi běžná. A protože jsem si musela jeden z těchto jazyků vybrat, a já neumím francouzsky ani kváknout, zkusila jsem prázdninový kurz latiny. Z počátku mi to přišlo jako fajn nápad, už jsem absolvovala rok latiny u nás, jenže zdejší studenti přede mnou měli čtyři roky náskok… Takže jsem rozuměla asi stejně, jako kdybych byla na francouzštině.
Třešnička na dortu pro mě bylo zjištění, že studenti tráví přestávky venku a nezůstávají ve třídách. My jsme občas rádi, že se zvládneme doplazit z jedné učebny do druhé, a tady naopak žáci využijí každé příležitosti k opuštění budovy. I když s jejich rozvrhem se ani nedivím, že na podobné aktivity mají energii.
Zpětně jsem velmi ráda, že jsem měla možnost školu v cizině zažít. Mohla jsem si alespoň udělat obrázek o tom, jak to funguje jinde. Arabskou bych ale asi stejně nevyměnila.