„Jak já bych jen chtěl do tvých let,
jen kdyby se čas dal vrátit zpět.“
Často slýchám tato slova dospěláků,
kteří si neuvědomují, jakému čelíme tlaku.
Nemáme to naopak v něčem složitější,
než ty naše generace dřívější?
Každý okolo má standardy a očekávání,
která musíme naplňovat bez zaváhání.
Každé ráno vstát, hrnec kafe uvařit,
hlavně ne další písemku zmařit.
Po probdělé noci ve společnosti biologie,
jsem chodící mrtvola, vybitá je baterie.
Každé ráno rutinně dobíhat MHD,
zda propisku mám již není prvořadé.
Do lavice tiše usednout a snažit se vnímat
v realitě zůstat a hlavně neusínat.
Za oknem slunce, chceme ven z vězení,
jenže my jsme tu i přes všechno zavřeni.
Hodina závisí na kvalitě spánku učitele,
hned vidíš vnímá-li tě dnes jako nepřítele.
Učitelé často sami netuší, co chtějí,
potom jen stížnosti v kabinetech pějí.
Při zkoušení se nám do obličeje smějí,
chtějí abychom pracovali ještě rychleji.
Mezi tím vším se na záchodech scházíme,
na nové drby si čas vždy nacházíme.
Nevím, jak bychom toto bez přátel zvládli,
to oni nás drží, abychom to celé ustáli.
V určitých dnech, ve stavu zoufalství,
dostáváme se na podstatné otázky.
Jaký je smysl tohoto koloběhu?
Jaký bude konec našeho příběhu?
Tak tady vidíte, jak snadný je život prestižního studenta,
tak trochu ruleta, zda dotáhne to na absolventa.
Ale pojďme teď všichni na chvíli zpomalit,
a od věčného shonu se na chvíli vzdálit.