léta na Arabské zpětně hodnotím jen a jen kladně
Studium na Arabské může být někdy opravdu náročné. Jak na Arabskou vzpomínají její absolventi a kam z našeho gymnázia zamířili dál? Inspiraci k budoucímu studiu či práci a mnohem více obsazuje naše nová stálá rubrika Rozhovory s absolventy. Naše první absolventka je Míša Vávrová, současná kurátorka Galerie Benedikta Rejta v Lounech. Jak se ke své současné práci dostala, kdo byl její oblíbený profesor nebo co všechno obsahuje práce kurátorky, nám Míša sdělila v krátkém rozhovoru.
Jakou větev jsi studovala?
Studovala jsem na humanitní větvi.
Se studiem jsem nikdy problémy neměla.
Jaká jsi byla studentka? (průměry, přístup ke škole…)
Se studiem jsem nikdy problémy neměla; jsem spíše studijní typ a taky naši byli tou dobou ještě přísní, co se známek týče. Maturovala jsem s vyznamenáním a chodit do školy mne vždycky bavilo.
Byla pro tebe studentská léta na Arabské „ta nejlepší“?
Je pro mě těžké hodnotit celou svou dosavadní zkušenost (nejen) s českým vzdělávacím systémem a vybrat z něj tu „nejlepší” část – jednotlivé stupně jsou totiž takřka nesrovnatelné. Každopádně léta na Arabské zpětně hodnotím jen a jen kladně a vzpomínám na ně s nostalgií.
Kdo byl tvůj oblíbený profesor?
Vybrat jen jednoho člena z celého profesorského sboru mi přijde notně nefér, ale nechci se vyhýbat otázce. Mému srdci byla a nadále je blízká profesorka Eva Poláčková, Alena Horáčková, Jitka Ottová a samozřejmě Jana Blahníková. Naším třídním byl Honza Rynd, což se ukázalo být velice šťastným.
Na co ráda vzpomínáš z let na Arabské?
Arabská jsou pro mne především lidé, a tak nejraději a nejčastěji vzpomínám na své spolužáky, s nimiž se stále vídáme, a mnozí jsou mými přáteli doposud. Při studiu na vysoké mi občas vytanuly na mysl rady a bonmoty našich profesorů – na ty jsem vzpomínala vždy s úsměvem na rtech. A nezapomenutelné jsou pro mne také skvělé tematické cesty, které pořádal zejména kabinet zeměpisu.
Stála ti Arabská za to?
Rozhodně.
Kdy ses rozhodla, co chceš studovat za vysokou školu?
Myslím, že třeťák a ještě část čtvrťáku byly těmi rozhodujícími lety. Ovšem s upřímností musím dodat, že jistoty o tom, co chci studovat, jsem definitivně nabyla až při samotném studiu na vysoké (někdy ve druhém ročníku). Vždycky jsem ale věděla, co mne baví a v jakém oboru bych se chtěla pohybovat.
Dostala ses tam, kam jsi chtěla?
Ano.
Pracuješ teď v oboru, který si vystudovala?
Ano.
Můžeš ve stručnosti popsat svou práci. (Kde pracuješ, co práce obnáší, kolik dní v týdnu pracuješ…, kolik vyděláváš jen odhadem např. mezi 30-50 tisíci měsíčně, pokud ti nevadí sdílet tuto informaci).
Pracuji jako kurátorka v lounské Galerii Benedikta Rejta. Už mnohokrát jsem se setkala s tím, a přijde mi to vlastně ohromně zajímavé, že v podstatě každá galerie nebo muzeum definuje práci kurátora jinak, a tak i pracovní náplň této pozice se mění od instituce k instituci. Rozdíly jsou značné i mezinárodně. Každopádně většina se shodne na tom, že kurátor je člověk, který připravuje výstavu. Jelikož jsme ale v Lounech menší galerie s ani ne dvaceti zaměstnanci, zastávám zároveň práci dokumentátora a registrátora. Kromě přípravy výstav se proto starám o mezigalerijní výpůjčky z našich sbírek, eviduji nová díla, která galerie získá v rámci akvizic, a zabývám se také badatelskými dotazy a žádostmi. K tomu všemu patří i náležitá smluvní agenda.
Co se týče platu, galerie je příspěvkovou organizací Ústeckého kraje, a tak jsou všechny platy tzv. tabulkové.
Jak ses k práci dostala?
V Lounech jsem začínala jako průvodce – do galerie jsem zašla kvůli výstavě, zamilovala se do jejích prostor a zeptala se, jestli neshání brigádnici na léto. A klaplo to! Když pak zhruba po roce nastoupilo nové vedení, zeptali se mne, zda bych se nechtěla vrátit. Nadšeně jsem nabídku přijala a jsem doteď vděčná svým tehdejším kolegům, že za mne ztratili slovo.
Baví tě tvá práce?
S jistotou mohu říct, že bych nevydržela u práce, která mě nebaví. Mám ráda tu pestrost, kterou s sebou kurátorství přináší; skončí jedna výstava a začíná práce na další. Zabýváte se dalším tématem, další osobností, přemýšlíte nad tím, jak ji představit veřejnosti, a přitom se neustále učíte něco nového a potkáváte nové lidi. Takže rozhodně ano, moje práce mě baví a doufám, že tomu tak bude i nadále.
Jak dlouho trvá připravit jednu výstavu?
Nedá se to zobecnit – záleží na tématu, které pojímá, na velikosti prostor, které jsou pro ni určené, kolik děl chceme vystavovat a zda jsou jen z našich sbírek, nebo i ze zahraničí, jak bude ztvárněna architektura výstavy, kolik personálu je k dispozici – těch aspektů je opravdu mnoho. Příprava tak může trvat pár měsíců, ale i několik let.
Na jakých výstavách ses podílela?
Zatím jsem měla možnost podílet se na několika sbírkových výstavách, které jsme v GBR připravovali (Mirvald 100, Krajina+), tak i na monografických výstavách (Miloslav Moucha, Pavel Nádvorník). Velkou zkušeností byla externí spolupráce s kurátorem Pavlem Kappelem, se kterým jsme připravovali nedávnou výstavu Konstruktivní tendence.
Jaké schopnosti by měl mít člověk, který by se chtěl kurátorem stát?
Rozhodně musí umět plánovat dopředu – jak jsem již zmínila, příprava výstavy zabere mnoho času. Měl by být trpělivý a organizovaný, protože při realizaci výstavy spolupracuje s dalšími profesemi, jako je architekt nebo grafik. V některých situacích je nutná i diplomacie, zejména připravujete-li skupinovou výstavu několika umělců. A v neposlední řadě kurátor je člověk kreativní, který se snaží najít nové neotřelé způsoby, jak výstavu zpracovat.
Je něco, co tě na práci kurátorky překvapilo?
Kdysi byla moje představa kurátora jako teoretika, který sedí nad knihami nebo se probírá depozitářem, potom pověsí pár obrázků na zeď a zase se uzavře do své umělecké bubliny. Dnes už vím, že je to samozřejmě práce s uměleckými díly, ale také o lidech, kterým je ukazujeme a kteří nám v tom pomáhají.
Chceš se nějak kariérně posouvat? Jak?
S jistotou vím, že se chci rozhodně posouvat geograficky, tedy že po nějaké době opustím Louny a přesunu se do jiného města a do jiné galerie. A kdo ví, možná i do jiné země. Plejáda galerií a přístupů k výstavám je totiž naštěstí pestrá, a tak by byla jen škoda zůstávat navždy na jednom místě.