ROZHOVOR S PROFESORKOU JANOU BLAHNÍKOVOU

Když jsem viděla jeho obraz, tak jsem před ním začala plakat

Umění je velmi rozsáhlý pojem pokrývající divadlo, hudbu, malířství sochařství a mnohem více. Jak by se tyto předměty měly vyučovat ? Jak umění ovlivní umělá inteligence ? Kteří slavní umělci žili skandální životy? Jen pár z položených otázek, na které nám odpověděla paní profesorka výtvarného umění Jana Blahníková. 

Vy jste vystudovala DAMU, plánujete se k tomu někdy vrátit? 

Až jako druhou vysokou školu. Já jsem na DAMU vystudovala katedru autorské tvorby a pedagogiky se zaměřením na herectví a pedagogiku, takže bych řekla, že i tím, že učím, to naplňuji. 

Studium DAMU mi hodně pomohlo v tom, jak učím, protože jsem se naučila vkládat do  výuky i nějaké ty příběhy a vlastně mi došlo, že učitel je performerem. Takže to můžete brát i tak, že moje výuka je taková malá performance.

To vypravování příběhů je pro mě jako pro učitele hodně důležitý, protože si myslím, že to je něco, co se z našich životů vytrácí. A myslím si, že skrze ty příběhy si lépe pamatujete umělce nebo obrazy. 

Máte nějaký oblíbený příběh, nějaký skandální život umělce? 

Nevím jestli oblíbený. Třeba Pablo Picasso byl určitě takovým umělcem, který měl neuspořádaný nebo zajímavý život. Ale na druhou stranu nemůžu říct, že by mi to bylo úplně sympatický. Stejně tak Salvador Dalí, hodně velkej extrentik, fabuloval sám o sobě, mystifikoval, ale podle mě to byla maska, za kterou se možná celý život schovával. A taky nemůžu říct, že bych to nějak obdivovala. Pro mě je to spíše naopak. Ty umělci, který obdivuju, žili třeba dost obyčejně, dost skromně a byli to takoví poustevníci umění, než že by to dávali okatě najevo.

No a jestli chcete nějakou pikantnost, co by zajímala čtenáře, tak třeba Kokoschka žil s loutkou.  

Kokoschka žil s loutkou.

Jak moc vnímáte vztah mezi umělcem, jeho uměním a jeho životem? Máte tendenci zavrhnout umělce a jeho díla kvůli jeho stylu života, který neodpovídá vaším morálním zásadám? 

No, to je těžká otázka. Samozřejmě se může stát, že o tom  umělci nic nevíte. Nevíte nic o jeho životě a to dílo se vám líbí. A možná, až se o něm něco dozvíte, třeba vám to umění nebude tak blízké, když pak pochopíte, na co reaguje. Já jsem něco takového nikdy nezažila. 

Jacques-Louis David byl výborný malíř. Ale když si uvědomíte, že je to tvůrce propagandy, tak už ten respekt možná trochu ztrácí. 

Rozhodně život toho umělce a jeho názory se do umění promítají. Podle mě není možný, aby se nepromítaly, protože v  umění je nějaká osobní výpověď, pokud mluvíme o tom vysokém umění. Pokud je to něco komerčního, je to reklama, pak jde o zakázku. Ale pokud je to to vysoké umění, tak tam často umělec něco ze sebe promítá a často to i koresponduje s jeho životními zážitky. Taková nejtypičtější umělkyně je třeba Frida Kahlo. Její obrazy jsou dokumentací toho, co prožívala. Takže tam to můžeme krásně vystopovat. Na dílech Františka Kupky taky vidíme, co zažíval a jak se to odráží v jeho tvorbě. Tam se to dá taky krásně všechno vysledovat. Ale nevím, jak je to úplně u současných malířů. Tam se třeba můžou projevit jejich politické názory nebo inklinace.

Vím, že třeba Pablo Picasso jednu svoji partnerku v žárlivé scéně popálil cigaretou a měla v obličeji potom jizvu. On ji potom portrétoval s tou tečkou a vypadá to, jako že tam má pihu. To určitě dokresluje jeho charakter. 

Jsou nějací umělci, kteří vás osobně ovlivnili ? A jak?  

Mám umělce, jejichž tvorba mě zasáhla nebo ke mně nějak emocionálně promlouvá, ale kdybych měla říct, jestli byl někdo, kdo mě ovlivnil a týká se to umění, tak to byl můj pan učitel na vysoké škole. A tím myslím na vysoké škole pedagogické, kde jsem studovala právě na katedře výtvarné výchovy. Tam to byl docent Pavel Šamšula. Já jsem vlastně nastoupila na vysokou školu a neměla jsem moc vztah k abstrakci. Nepromlouvalo  to ke mně a obdivovala jsem staré mistry a jejich techniku. Bylo to pro mě fascinující, ale pro to abstraktní umění jsem byla nějak uzavřená. To moje vnímání, teď už to můžu říct, bylo v tomhletom smyslu omezené. A právě docent Šamšula nám úplně otevřel hlavy. Tím způsobem, jak nám tu abstrakci představoval, jak nás s ní seznamoval. Mám pocit, že  najednou tam, kde to bylo zavřený, se nám to vnímání úplně otevřelo a byli jsme schopni tu abstrakci přijmout  a vnímat ji i emotivně. 

Takže když jsem pak viděla na živo obraz Jacksona Pollocka, tak se mi z toho úplně podlomily kolena. A když jsem viděla obraz Bohuslava Reyneka, tak jsem cítila určitou krásu a něhu. Nebo teda Reynek není úplně abstraktní. Ale z těch abstraktních třeba Václav Boštík. Když jsem viděla jeho obraz, tak jsem před ním začala plakat. Nebo Mark Rothko, také abstraktní malíř, který mě úplně fascinoval. Viděla jsem jeho obraz a už jsem byla připravena ho nějak přijmout a nějak to vnímat. Čehož bych nebyla schopná, kdybych se nepotkala s panem docentem, který nás učil moc hezkým způsobem. Strašně nenásilně a vlastně mě to ovlivnilo na celý život a teď bych řekla, že abstrakci miluju.  

abstrakci miluju.

Chtěla jste se někdy vydat uměleckou kariérou, nebo jste vždycky věděla, že chcete učit? 

Chtěla. Když jsem byla dítě, tak jsem říkala, že budu ilustrovat knížky. Jako když se ptáte dětí, co z tebe jednou bude. Tak já jsem říkala:  „Já budu ilustrátorka.” A když jsem potom byla na gymplu, tak jsem uvažovala o tom, že bych šla studovat scénografii. Dokonce jsem chodila na přípravu ke zkouškám na DAMU na katedru scénografie, ale nakonec jsem tam ani nedala přihlášku a k přijímačkám jsem vůbec nešla. A protože jsem už nějakou dobu hrála amatérské divadlo, tak místo na scénografii  jsem dělala přijímačky na herectví na činohru, kam jsem se nedostala. Na divadlo jsem nezanevřela, ale po maturitě jsem si říkala: ,,Potřebuju někam jít.  Tak co umím? Umím kreslit. Tak půjdu na peďák, protože tam ty přijímačky udělám.” Udělala jsem je, no a myslela jsem si, že za rok se budu cítit připravenější a půjdu to zkusit znovu na to herectví a nebo už seberu odvahu a budu dělat přijímačky na scénografii. Ale nakonec jsem právě na tom peďáku potkala takový učitele, že mě to tam hrozně chytlo a zůstala jsem tam. A na DAMU jsem nakonec šla tou oklikou až potom, co jsem dostudovala pedagogickou fakultu. A musím teda říct, že na peďáku se mi líbilo právě to, že jsme měli třeba i filozofii a mě hrozně bavilo propojovat tu filozofii s nějakým uměním a podobně. Takže to je důvod, proč jsem tam zůstala a už jsem nezkoušela po roce další přijímačky. 

když se ptáte dětí, co z tebe jednou bude. Tak já jsem říkala:  „Já budu ilustrátorka.”

Jaký má podle vás Výtvarné umění přesah? Například pro studenty, kteří nebudou v budoucnu umění studovat. 

Já vám můžu říct jaký doufám, že to má přesah. Moje ambice, a teď doufám, že to nebude kontraproduktivní, není to, abyste potom, co vám výtvarka skončí, odcházeli a měli plno vědomostí, co kdo namaloval, v jakém žil století a v jakém tvořil slohu. To si nedělám iluze, že by vám to v těch hlavách všechno zůstalo. Možná tam zůstane někdo, kdo vás zaujme, nějaké dílo, které pak náhodou uvidíte v galerii a vzpomenete si, že jsme to brali. Ale to není ten primární záměr a cíl. 

Můj cíl je, aby se ve vás probudil nějaký cit pro vnímání krásy, estetiky. Ale taky to může být jen to, že se ve vás probudí ten zájem a vy si najdete něco vlastního, co se vám bude v umění líbit a ani to nemusí být nic, co jsme probírali. Že vůbec zjistíte, že existují galerie, a že do nich můžete jít. A nebo jenom, že se vám trošku změní vnímání toho světa kolem nás nebo budete citlivější k tomu, co kolem sebe vidíte. A to by mně asi stačilo. 

Jaké faktory by měl student zvažovat při výběru mezi výtvarným a hudebním uměním? 

Určitě osobní preference, co vás zajímá, co vás baví. Jestli kreslíte, nebo jestli radši posloucháte hudbu. Ale chápu, že někdo to má složitější. Někdo si pouští hudbu a u toho si kreslí, má to propojený. Já jsem taky byla takovej student. Chodila jsem do školního sboru a chodila jsem na výtvarku. Potřebovala jsem si to nějak kompenzovat. Ta hudebka mi vlastně  chyběla. 

Myslím si, že by bylo hezký, kdyby se to propojovalo. A je možná velká škoda, že nemůžete mít i  výtvarku i hudebku i dramaťák. A nebo kdyby se to učilo v nějakých blocích a třeba úplně jiným způsobem. Abyste si neudělali v hlavě škatulku, že výtvarný umění je oddělené od jiných umění. Ale že je to právě naopak. Umění se můžou prostupovat a můžou se doplňovat. A vlastně jeden jazyk je výtvarnej, ale jinej jazyk je hudební a jinej jazyk je dramatický nebo divadelní. Ale neznamená to, že jeden je lepší a druhej je horší. Ty umění by se podle mě měli víc propojovat. 

Umění se můžou prostupovat a můžou se doplňovat.

Co si myslíte o AI umění? 

Taky složitá otázka. Zatím asi nemám názor. Zatím to pozoruju a spíše já bych tady měla hodně otázek. Protože tady už jsou různé spekulace o tom, co se může stát. 

Může se stát, že budeme mít každý doma Rembrandta, že si ho vytiskneme na 3D tiskárně a může to být i náš portrét, jak bysme vypadali, kdyby nás Rembrandt maloval. 

Ale jsou třeba i kauzy jako ,,nový Rembrandt”. Byl vydražený za 10 milionů korun, takže ono to zatím vypadá, že tohleto  umění nebude tak laciný, jak to vypadá, protože je to v začátcích. Ale taky si vemte, kolik stál první moderní telefon a teď je máme všichni. Jak to bylo s fotografií a teďka máme všichni foťák v mobilu. 

,,nový Rembrandt” byl vydražený za 10 milionů korun

Já sama jsem si dělala test, jestli poznám, co je AI a co je skutečná fotografie a vyšlo mi to asi 50 na 50 nebo 60 na 40. Takže tady bude ta otázka, kde je ta hranice. Ale určitě bych se nebála, že by umělci přišli o práci nebo že by umělá inteligence umělce nahradila.

 Myslím si spíš, že se to umění bude dál posouvat od toho zvládnutí té techniky k tomu nápadu, že vlastně nápad bude nejhodnotnější složka toho umění. Myslím si, že pokud bude přiznaný, že AI je nástroj, který pomohl tomu umělci něco vytvořit, pak se ani nemusíme bát těch sporů o autorská práva a podobně.

Ale myslím si, že spíš než pro umění to bude velká zkouška etická. A trochu se bojím, že pak bude těžký žít ve světě, kde se bude hůř rozlišovat co je pravda a co už je manipulace, co už je vlastně lež. 

Myslíte si, že třeba za dvacet let budete studentům zadávat například místo vytvoření abstrakce vytvoření umění s pomocí AI? 

Dokážu si to představit a myslím si, že je určitě lepší začít to používat právě jako nástroj a seznamovat s tím studenty, než že se to pohybuje v nějaké šedé zóně a studenti to spíš využívají, aniž by o tom měli učitelé povědomí . 

Učitelé by měli prozkoumávat a vědět, co AI dokáže a měli by to v těch hodinách používat, aby nedocházelo k tomu, že toho studenti budou zneužívat. Aby za ně umělá inteligence psala eseje nebo dělala jiné úkoly. Takže si myslím, že i ze strany učitelů to bude chtít jinou práci, jiné zadávání úkolů, možná opravdu i jiné uspořádání těch hodin. Pro učitele bude určitě velká výzva se s tím nějak popasovat. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..