Tak zní věta stojící na programu ke hře Karla Čapka, kterou se v letošní sezóně rozhodla inscenovat Městská divadla pražská. Bílá nemoc. Hra, která nepochybně, stejně jako celá Čapkova tvorba, patří k základnímu kulturnímu vzdělání. O tom vypovídá hojné zastoupení Čapkových děl v seznamech maturitní četby (stejným počtem děl je u nás zastoupen jen Milan Kundera a Shakespeare). Ale třeba i to, za jak ostudnou až groteskní považujeme její neznalost. (Třeba takovou, jakou se nedávno blýskl jistý prezidentský kandidát).
V úvodu je třeba upozornit, že se nepokouším, a ani mi to nepřísluší, o kompletní odbornou recenzi. Těch už k inscenaci bylo napsáno několik. Chci se zaměřit spíše na prvky, které vyvolávají určitou kontroverzi a které, jsou-li správně použity, dokáží z klasického díla udělat dílo moderní a přitom ho nezkazit.
Počínaje scénografií. Ta u moderních zpracování klasik bývá často kamenem úrazu. Snaha za každou cenu do hry dostat extravagantní prvky, nebo naopak scénografii osekat na minimum často přehluší herectví a dramatičnost díla. Tady se scénografie ujal Dragan Stojčevski, rodák z bývalé Jugoslávie. Jeho práce je na první pohled extravagantní a velkolepá (obrovský nafukovací pes v inscenaci Hotel Good Luck, Faust v kamionu). Ale taky je poutavě hravá. I přesto, že jsou zde použity výrazné prvky, slouží scénografie hercům, nikoliv naopak. Hra je díky tomu svižná (oproti mírné těžkopádnosti předlohy) a plná zábavných detailů.
Odvážným rozhodnutím je využití jednoho herce pro dvě, v některých případech až čtyři role. Miroslav Donutil například představuje jak Maršála, tak doktora Galéna. Ještě méně snesitelným může být fakt, že některé muže tu hrají ženy a naopak. Konzervativní divák, rozlícen smrští podobných zásahů do obsazení (Hordubal bez Hordubala v ND) však dělá chybu, když se nechá svým postojem zcela pohltit. Tato obměna totiž jistě není jen bezúčelným výstřelkem režiséra Michala Dočekala. Máme díky tomu totiž možnost herce sledovat v různých polohách a zároveň je odkrývána nečekaná podobnost některých postav. Výměna ženy za muže a muže za ženu může také shazovat vnímání genderového stereotypu.
Bílá nemoc bude svým tématem aktuální vždy a jinak tomu není ani při aktuální společensko-politické situaci. To může svádět k přílišné konkretizaci hry, která by ji zbavila kouzla nadčasovosti.
Městská divadla pražská se tomuto problému vyhýbají přesvědčivě. Mimo jiné prokládáním jednotlivých obrazů přednesem úryvků a citátů hanících jak hru samotnou, tak Čapkovy pacifistické názory. Oponují jim reakce Čapkových zastánců, například publicisty Ferdinanda Peroutky. Součástí jsou i anonymní výhružné dopisy, které divákovi připomínají, že nenávist v této podobě nepřišla s používáním internetu a sociálních sítí.
Celkový dojem je alespoň za mě kladný. Zpracování je komplexní, neurážlivé a zaujme snad každého, kdo do divadla přichází s otevřenou myslí.