„One who spends entirely too much time partaking in muscle building, strength training, cardiovascular, or aerobic activity. Specifically, one who does so at a health club or gym.“
Jestli se vám už někdy stalo, že jste po náročném cvičení nohou málem nevyšli schody a v posilovně se cítíte jako rybka ve vodě, tento článek s největší pravděpodobností není pro vás.
Jestli chcete začít nebo to není až tak dlouho, co jste začali chodit do posilovny a necítíte se nejkomfortněji, čtěte dál.
Ať už chcete do posilovny chodit z jakéhokoliv důvodu, většina z nás má ten samý cíl a rozhodně byste se neměli stydět za svou výchozí pozici. Každý jsme někde začínali. Někteří mohou mít zkušenosti se sportem, někteří ne. Je jedno, jak moc vám vaše předchozí znalosti usnadní cestu ke zdravému a kontrolovanému cvičení. Stejně jsme si všichni prošli nebo projdeme naším prvním dnem v posilovně.
Přijdete, a na chvíli jediné, co vnímáte, je vůně dezinfekce a potu. Za okamžik se vzpamatujete a pak si uvědomíte, že tohle asi nebyl váš nejlepší nápad, že všechno, co jste věděli o cvičení, vám teď nepomůže a že se vám chce domů. Asi tak nějak vypadal můj první den v gymu.
Přirozeně jsem se bála jít poprvé do posilovny sama, proto i vám doporučuji vzít si s sebou někoho zkušeného. Můžete si zaplatit trenéra, který vám vše ukáže a nabídne vám nespočet cviků a inspirace. Já osobně jsem si na pomoc vzala svého gymrat bratra (čtěte [džym ret], viz. definice v nadpisu článku).
Pravidelně jsem do posilovny začala chodit v září právě na našem prestižním gymnáziu. Co si budem, málokdo z nás si ze svého studentského platu může dovolit permanentku do
veřejných gymů.
Je to téměř půl roku, co jsem začala, a pořád se občas cítím jako naprostý začátečník – a to je v pohodě! Celý tento proces je o tom, že se neustále učíme něco nového a posouvá nás to dál.
Nejklíčovější pro mě byla komunikace s ostatními kolem mě. Ze začátku jsem hledala rady ohledně cviků nejvíce na internetu. Je to pak také hodně o vašem pocitu při samotném cviku. Vnímáte, jestli cvik aktivuje to, co má, jestli vás něco bolí, sledujete svou rovnováhu atd. Ve finále mi stejně nejvíce pomohlo ptát se ostatních. Vždy jsem byla vděčná, když mi někdo pomohl tím, že se podíval na moji techniku a dovysvětlil mi, co a jak. Lidé byli vždycky ochotní pomoci, jen je třeba sebrat odvahu a jít se zeptat. Přijde mi, že ti, co vypadají jako největší tvrďáci, jsou vlastně hrozně milí lidé, kteří na vás začnou mluvit jemným příjemným
hlasem a naprosto vyvrátí vaše očekávání.
Rady od ostatních jsem nevyhledávala, jen když se jednalo o cvik. Možná největším problémem pro mě totiž bylo zjistit, co a jak funguje a jaký stroj k čemu slouží. Někdy ta prapodivná věc, ke které přijdete, je pofidérní asi jako mac and cheese menu v KFC a vy prostě nevíte, co s tím.
Není to tak, že byste se nevyhnuli nějaké interakci v posilovně, pokud nechcete. Jednoduše nasadíte sluchátka a soustředíte se sami na sebe. Nebojte se toho, že by vás někdo soudil nebo vás pozoroval. S největší pravděpodobností se to děje, ale nikdy jsem se nesetkala s
někým nepříjemným. Samozřejmě je nutné sledovat své okolí, abyste někomu nezasahovali do cvičebního prostoru.
Já osobně nejsem velký příznivec velkých řetězců posiloven, protože je kolem spousta lidí a celé to pak působí možná až trochu chaoticky. Proto pro mě byl začátek v naší školní posilovně mnohem lepší. Rychle jsem si zvykla na lidi, kteří tam chodí, a postupně už se z toho stalo takové comfort místečko.
O jarních prázdninách jsem se rozhodla vystoupit z mé komfortní zóny a chodit do veřejných posiloven. Za celý týden jsem navštívila tři cvičební zařízení. Cvičila jsem v posilovně Form factory, v centru hotelu Olšanka a naposledy jsem vyzkoušela kruhový silově funkční trénink u nás na Bořislavce v centru Kruháč Bořislavka. Sledovala jsem, kolikrát za týden se s někým dám do řeči bez jakékoliv vlastní iniciativy.
Ve standardních posilovnách (první dvě zmíněné) se mi stalo jen jednou za týden, že by za mnou někdo přišel. Bylo to právě ve Form factory, když jsem se snažila nastavit stroj na cvičení lýtek po nějakém dvoumetrovém chlápkovi pro sebe (problémky malých lidí). Nešlo o to, že bych nevěděla, jak stroj nastavit, ale páčka, pomocí které máte stroj nastavit se prostě nehnula ani o milimetr.
Po nějaké době mého marného pokoušení za mnou přišel plešatý, potetovaný a na pohled velice osvalený muž velkého vzrůstu (říkejme mu Vladan) a se zamračeným výrazem mi řekl: ,,Na tohle potřebuješ…” Odmlčel se a moje anxious já napadlo jako první, že potřebuji nějaké povolení používat tento stroj. Mezitím, co si Vladan nejspíš užíval moje zmatení, já jsem byla zmatená z toho, co se děje. Poté Vladan nasadil zářivý úsměv a dodal: ,,Moji sílu.” V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce a Vladan mi pomohl nastavit stroj. Společně jsme se zasmáli a já jsem mohla spokojeně cvičit.
V centru Kruháč Bořislavka jsem byla na skupinové lekci. První vstup byl zdarma, tak jsem si řekla, že to zkusím. Je to hned u naší školy, takže se moc nenajezdíte. Líbila se mi atmosféra lekce a celkové prostředí centra. Se všemi si tykáte, takže si nepřijdete až tak cizí.
Po půlroce cvičení jsem se rozhodla jít na pokročilejší trénink.
Za sebe můžu říct, že to bylo bez problému vzhledem k tomu, že už nějaké základy mám. Vyhovovalo mi být pod dohledem trenéra, protože se člověk přece jen cítí lépe a snadněji tak opraví své chyby. Pokud člověk začíná, je určitě lepší zvolit jednodušší variantu. Jediná
nevýhoda těchto tréninků je, že se trenér musí věnovat i ostatním, takže musíte být trochu samostatní. Jestli si tedy nevěříte na skupinovou lekci, je možná lepší sejít se osobním trenérem, který se vám bude věnovat 100 % času. Já osobně se stejně vždycky ráda vracím do našeho školního gymu. : )
Na závěr bych vám chtěla říct, že začít můžete vždycky. Je to jen o vaší motivaci. Nebojte se ptát se (říká to sice každý, ale asi na tom něco bude).