My se právě teď nacházíme v jídelně s paními kuchařkami. Jsme tu konkrétně s Raďuš a Jane. Máme pár otázek pro náš školní časopis, a protože jste hodně oblíbený, mám tu i otázky od našich čtenářů.
Raďuš: Ale prosimtě! (směje se)
Jak vypadá váš pracovní den? Od kdy se začíná vařit, kdy jdete domů?
Raďuš: No, takže pracujeme od půl sedmý do tří. Chcete vědět i náplň?
Určitě!
Jane: Uvaříme, vydáme a jdeme domů! (zase se směje).
Raďuš: Ráno přijdeme od půl sedmý, musí se začít od píky. To znamená oloupat cibuli, nakrájet maso, založit si základy, udělat brambory když zrovna jsou a třeba připravit rýži. Zaděláme na knedlíky – to jsme slyšely, že pár lidí si myslí, že si to necháváme vozit. Prosím vás, nic si nenecháváme vozit. Jane: Všechno je ruční práce, sekaná, čeváby, ovocný knedlíky, klasický knedlíky, všechno se to dělá ručně.
A to vstáváte v kolik, když v 6:30 začínáte s prací?
Jane: Já vstávám ve 4:30.
Raďuš: To já ne, já se nemusím malovat, takže v pět! (směje se)
Jak se sestavuje jídelníček? Podle čeho se vybírá, jaká jídla se budou vařit v průběhu týdne? Je na to nějaký systém?
Raďuš: Systém na to máme, většinou to dělá naše hospodářka, paní Mikulíková. Jídelníček se dělá na celej měsíc. Musí se tam dodržet určitý pravidla, což je spotřební koš.
To jsou nějaké ty normy o nutričnosti jídla?
Raďuš: Strašně nesmyslná věc, to si klidně do toho časopisu dejte. Ve spotřebním koši, to se musí dodržovat ryby, luštěniny, cukry, sůl, olej, zelenina a všechny tyhle věci. Když je toho málo, tak se to musí dodat. Kdyby třeba přišla kontrola, musí to odpovídat spotřebnímu koši. No ale jinak se jídelníček sestavuje vesměs z toho, co máte nejradši, co víme, že vám stoprocentně bude chutnat
Takže se inspirujete i potom tím, když vidíte, že to je oblíbený u studentů?
Raďuš: No určitě, tak jako nebudu vařit něco, co pak vím, že támhle vyhodím. (uchechtne se)
Jak a kdy začalo vaření tofu v jídelně? Hádám, že vegetariánská varianta tady není odjakživa?
Raďuš: Tak to se nás neptej, to my nevíme. My zastady nejsme tak dlouho, jsme tu tři roky – takže jsme už jenom převzaly to, co tady bylo zavedený. Takže to těžko říct. Jinak co se diet týče, tak máme i bezlepkovou dietu; je tu pár dětí, co nesměj lepek.
Co se děje s jídlem, které se nesní? Je pravda, že se některé zbytky “recyklují” do dalších jídel?
Jane: Teď momentálně se všechny zbytky musí odstranit.
Raďuš: My za školou máme popelnice na bioodpad, tam se to všechno háže a popeláři to vyváží. Co se s tím děje pak vám nepovím.
K tomuhle jsem se ještě chtěl zeptat, je nějaký jídlo, který se vám daří nejsnadněji? Je něco, u čeho si řeknete “pohoda, dobrý”?
Raďuš: Mně se vaří všechno dobře.
Jane: Je to tak, my fakt nemáme s ničím problém. Nás ta práce baví, my chodíme rády a s láskou, ne pro peníze (směje se).
Raďuš pokračuje: Ale jo, tak mě nebaví čevabčiči a mletý maso. To přiznám na rovinu, to mě nebaví.
Jane: Jako co je třeba úplně nejlepší, je rizoto. To je nejjednodušší, a taky čočka. Nikdo ji nemá rád, ale je nejjednodušší (opět se směje).
Jaký máte přístup ke studentům, pro které vaříte?
Raďuš: Tak to musíte vidět vy, já sama ho mám velice kladnej. Já jsem strašně komunikativní člověk, a mám prostě ráda kontakt.
Jane: My vás máme rádi!
Raďuš: A taky musím říct, že mám zkušenost i na základní škole, kde jsem léta vařila. Na základku bych už nešla teda, protože ty malý děti jsou na ránu teda. Co se týče vás tady, já to říkám od začátku – je to super.
Jane: My to máme rádi, prostě začínaje váma, konče učitelama, opravdu jsou všichni fajn.
To je takovej trend, stěžovat si na jídlo…
Raďuš: Hele je to šest set jídel, nemůžem se každýmu zavděčit, to nejde. Každej je zvyklej na to, co vaří se doma že jo. Mám syna – chodil do školky, dostal první oběd a řekl že to jíst nebude, protože to nevařila maminka.
Jane: Je to tak, člověk se nezavděčí všem.
Vždycky se najde nějakej rejpal.
Raďuš: Sice nás to mrzí, když se někdo takovej najde, ale musí se s tím počítat
Velmi důležitá otázka, patří ananas na pizzu?
Jane: Já ho nemám ráda.
Raďuš: Já bych sladký vůbec na maso nedávala.
Jíte jídlo, které vaříte ve školní jídelně? Nebo si nosíte vlastní obědy?
Raďuš: Né to my jíme úplně normálně. Já třeba osobně si to strašně ráda dávám do mističky od polívky, prostě to neumím jíst z talíře. Si tam dám třeba jenom knedlík a zaliju si to. Ale tak jasně že to jíme, když si to uvařím tak si to taky sním, ne? (opět se směje)
Jak se určuje, kdy budou k jídlu různé saláty, buchta a podobně? Je to ovlivněno kvótami (spotřebním košem)?
Jane: To né, to je podle peněz. Jenomže je krize, takže je to v čudu. Až skončí válka
na Ukrajině, tak budete mít saláty.
Raďuš: Bohužel, ale je to tak. My strašně válčíme s penězma, paní hospodářka sotva zaplatí co tady momentálně vaříme. Maso šlo o třicet, čtyřicet procent nahoru.
Budeme jíst všichni tofu asi.
Raďuš: Možná že skončíme všichni na tofu no, ale ono i to šlo hrozně nahoru.
Jane: Ono se to nezdá, ale taky s tím bojujem, že nemáme peníze na to, abychom vám udělaly saláty, ovoce, buchty. To slyšíme dnes a denně, ale my to neovlivníme.
Raďuš: My za to nemůžem, to by se musely zvednout hodně obědy, muselo by se to doplácet.
Jane: Buďte rádi za řepu a okurku, protože už ani ovoce není levný.
Raďuš: Protože ono něco jinýho je, když to člověk koupí tamhle v Bille v akci. Paní hospodářka nekupuje v Bille, ona bere od velkododavatelů. A ač je to nepochopitelný, tak mají kolikrát vyšší ceny, než jsou v krámech.
Chcete vzkázat něco studentům přes náš časopis?
Raďuš: Ať jsou na nás hodný!
Jane: A pozdravit občas by mohli, někteří (směje se).
Raďuš: Né, já jsem ráda s váma v kontaktu. I když se někdy třeba netvářím, protože jsem soustředěná.
Jane: Ona čumí jak bejk.
Raďuš: Tys taky včera čuměla jak piča (obě vybuchnou smíchy).
Děkujeme moc za rozhovor!