rozhovor s Olgou Richterovou
Listopadové číslo se nese v duchu demokracie. Naší redakci se podařilo udělat rozhovor s místopředsedkyní poslanecké sněmovny Olgou Richterovou, která se s námi podělila o své názory na nerovné podmínky nejen ve vzdělání a její vizi, jak tyto problémy v budoucnosti i současnosti řešit. Paní Richterová nám také sdělila, jak se k politice dostala a co považuje za svoje největší kariérní úspěchy.
Co je hlavním obsahem Vaší práce jako místopředsedkyně Poslanecké sněmovny?
To klíčové je řízení jednání v Poslanecké sněmovně. V případě největších excesů odnímám slovo a v případě běžného průběhu zkrátka procesně hlídám, aby jednání probíhalo správně a podle jednacího řádu. Ale to není to jediné, co s touto rolí souvisí. V těchto pozicích jde také o jakési určování politického standardu, toho, co je norma, a proto jsem ráda, že v rolích řídících Poslaneckou sněmovnu je momentálně hodně žen a celkové rozdělení je více vyvážené, než jak to bývalo dříve. S rolí místopředsedkyně je dále spojená i určitá mezinárodní reprezentace. Já se například zaobírám vztahy s našimi nejbližšími sousedy od Německa, kterému se věnuji nejvíc, přes Polsko, Slovensko až po Maďarsko (jehož směřování vnímám s velkými obavami).
V rámci vlády má předseda vlády a potom někteří místopředsedové nějakou speciální funkci. Je to takhle i v Poslanecké sněmovně?
Určitě, každý kolega se stará o něco jiného, někdo má například na starosti koordinaci státních vyznamenání, která pak Poslanecká sněmovna navrhuje v kanceláři prezidenta republiky. Jiný má na starosti přípravu podkladů k zahraničním cestám, o nichž pak hlasujeme na takzvaném organizačním výboru, ale to jsou takové technikálie, co teď popisuji. Je to zkrátka jako v každém jiném týmu, nějak se práce musí rozdělit.
Zmínila jste počet žen v Poslanecké sněmovně. Momentálně je to pouze 25 %, což je zároveň i nejvíce v historii. Proč je podle vás tak málo žen v politice?
Jeden z hlavních důvodů je takový prakticko-pragmatický, ženy mají prostě méně času než muži. Jak to funguje v Poslanecké sněmovně, je záležitost trpělivosti, dlouhých jednání a často je to o tom, kdo vydrží déle mluvit. Tohle mi vadí. My bychom v jednacím zákoně chtěli udělat změnu. Chtěli bychom, aby se tady nemarnilo tolik času, a to i z hlediska zaměstnanců, kteří tady musí být s námi a poskytovat technické zázemí. Nicméně dneska je politický boj takhle nastavený. Myslím si, že to je pro ženy hodně odrazující, protože na komunální úrovni jsou ženy zastoupené mnohem častěji.
A druhou věcí je jistá nepředvídatelnost toho, co se podaří dojednat a jak věci nakonec dopadnou. Myslím si, že ženy, které mají rády výsledky, najdou přímočařejší uplatnění svých schopností v byznysu nebo v akademii. V politice je ta role náhody vlastně docela velká. Náš čas je podle mě něco, čeho si jako ženy ceníme obecně trošku víc než muži – ať už proto, že ho člověk chce trávit s rodinou, s blízkými, nebo protože, kdo chce vůbec rodinu mít, tak to musí jako žena stihnout do určitého věku.
Současně jedna čtvrtina už začíná být počet, kdy jsou ženy běžnou součástí Parlamentu. A kdyby to narostlo na 30 %, tak už by to byl podíl, který je schopný prosadit opravdu velké změny. Nicméně i v tomto procentu se podařilo dojednat změnu definice znásilnění, která by měla fungovat i pro situace zamrznutí, které doposud zákon nezohledňoval – na tom chci ukázat, že to je velký úspěch, velká změna a něco, co byla vyložena iniciativa několika žen, které na tom spolupracovaly z různých politických stran.
Abych odpověď zakončila z pozitivního konce, určitě se ta situace postupně vyvíjí. A právě spolupráce žen napříč sněmovnou umožňuje posuny u věcí, ve které by člověk ani tolik nedoufal. I co se týče narovnání práv LGBT lidí; při tomto procesu byly také nadproporčně aktivní ženy z různých stran. Já jsem také byla mezi předkladateli novely. Nakonec jsme byli schopni schválit něco, co bohužel nedává název manželství, ale jinak by měla být práva rovná. Bohužel se jedná o rozdělení do dvou kategorií, to mi je líto. Nadále budu usilovat, aby se i toto změnilo. Ale je to výsledek, který bych si netipla na začátku volebního období. A je to výsledek, který byl možný i díky spolupráci žen ve sněmovně.
Jaké jsou vaše hlavní plány do konce tohoto volebního období? Co byste chtěla ještě stihnout prosadit?
Já se převážně soustředím na témata spojená s rodinami a sociální oblastí. Například bych ráda prosadila novelu o dětských skupinách. Ono to na první pohled může vypadat tak nevýznamně – no dobře, tak je tu nějaká novela o tom, aby lépe fungovaly školky. Ale v praxi je nedostatek míst pro děti obrovskou brzdou například pro profesní volbu rodičů malých dětí, nejčastěji žen. Zároveň to může ovlivnit, kolik pak člověk dětí má. Podobný systém funguje v sousedním Německu, říká se tomu Tagesmutter. Můžeme si to představit jako menší skupiny s kvalifikovanými chůvami, které mají možnost živnost provádět doma a mají nárok na finanční podporu od státu. Je to flexibilní a vhodnější pro rodiče s malými dětmi. Aktuálně se blížíme přijetí.
Dále nás ještě čeká zákon o dětském ombudsmanovi. Jedná se o novelu týkající se veřejného ochránce práv, ale mnohem cílenější, než to bylo kdy dřív. Jde nám o to, aby byla jasně definovaná do značné míry i odborná pozice zástupce současného ombudsmana věnujícího se dětem. Poněvadž my máme tisíce dětí v ústavních zařízeních, ať už jsou to dětské domovy nebo psychiatrické léčebny. Děti a mladí lidé většinou potřebují rychlejší zastání, protože jim čas běží mnohem rychleji a nenaplnění jejich potřeb má mnohem hlubší důsledky, než když nastane prodleva u dospělých.
Co je pro vás momentálně největší kariérní úspěch?
Na to se dá koukat z několika úhlů pohledu. Co mě nejvíc těší, jsou právě změny týkající se podmínek pro rodiny a malé děti. A já věřím, že to je investice pro budoucnost naší společnosti. Nevím, jestli bych to nazvala slovy otázky, ale mám radost, že v balíčku věcí, které budou po konci tohoto období ve sněmovně schváleny, se bude nejspíš jednat o zvýšení rodičovského příspěvku. Protože ekonomické statistiky dokazují, že právě rodiny s malými dětmi a ještě osamělí senioři mají dlouhodobě nejméně peněz. Tohle jsem já a Piráti prosazovali a byla to jedna z našich podmínek pro tohle volební období. Povedla se nám vyrovnat alespoň ta částka 50 000 korun.Také bychom si přáli, aby byl rodičovský příspěvek pravidelně valorizovaný. Když probíhá inflace a rodičák zůstává na stejné částce, tak se efektivně v čase snižuje.
A dále mám velkou radost již z toho co jsem zmiňovala: dětské skupiny, dětský ombudsman, případně sociální podnikání. Všechny tato rozhodnutí zohledňují, že nemáme ve všem rovné podmínky a v některých životních situacích je potřeba trošku narovnat to hrací hřiště života.
O čem se v české politice málo mluví?
Zajímavá otázka. Málo probírané téma jsou rozhodně vyskytující se nerovnosti ve vzdělání. Nejen ekonomicky je to obrovsky nevýhodné pro celou společnost. Skoro bych řekla, že nás rozkládají zevnitř.
Málo se podle mě mluví o tom, že když člověk nedodělá základku, společnost na tom, co daný člověk neodvede a co naopak čerpá ze sociálního systému, celoživotně ztratí zhruba 13 milionů korun. Přímé ztráty se pohybují kolem 3 milionů, ale jsou zde zahrnuty i ty nepřímé (potenciál). Tato čísla si tu nesypu z rukávu, pár let zpátky se tímto zaobírala agentura pro sociální začleňování, jedná se o konkrétní výzkum. Samozřejmě podobně to je spočítáno i pro nedodělanou střední školu.
Lidí, kteří nedodělají základní nebo střední školu, neskutečně přibývá v pár oblastech naší země (hlavně Karlovarský a Ústecký kraj). Je to něco, co se určitě zhoršuje se zadlužeností rodičů, s exekucemi a podobně špatnými rodinnými situacemi. Ve srovnání s jinými zeměmi u nás tahle „situace z rodiny“ velice významně předpovídá, jak na tom člověk bude sám v dospělosti, jakého vzdělání dosáhne a jaké bude mít očekávání od života. Zdaleka ne všichni máme rovné šance. A na těchto promarněných šancích tratíme pak celá společnost a je potřeba to změnit.
Na tohle pak navazuje až zbytečně omílané téma zneužívání sociálních dávek. Ono by to ve skutečnosti nemuselo být tak velké téma, kdyby se nám podařilo dotáhnout a změnit pár principů, které máme teďka připravené. Jedna věc je, aby u lidí, kteří fakt pracují za malé peníze, třeba za minimální mzdu, byl bonus za to, že do té legální práce chodí. V praxi by pak v okamžiku, kdy potřebují třeba pomoc s bydlením, dostali příspěvek na bydlení a měli by další drobná přilepšení, říkáme tomu pracovní bonus. Zohledňovalo by se, že se snaží, že se do té legální práce dostali a drží se jí.Tak by to nebylo dáváno lidem, kteří do toho systému nepřispívají ani trochu a žádné peníze si nevydělají. To je velký rozdíl.
Pokud bychom tuto otázku vzali z druhého konce, o čem je podle vás naopak zbytečně velká debata v české politice?
Mně přijdou přefouklé obavy z nových technologií. A dneska už samozřejmě není tak velké, ale obecně všechno, co se týká přechodu na obnovitelné zdroje energie, tady bylo roky natírané na aktivismus. A přitom to je reálné ekonomické řešení, pro které se rozhodla i taková Čína, která má teďka už obrovský podíl na elektromobilitě, a to ve vnitřní Číně na jejich vlastním trhu. Stejně tak velmi jedou ve vodní a sluneční energii a my určitě takovouhle zemi nemůžeme obviňovat z toho, že podlehla módní vlně.
Takže za mě byly velice přefouklé takové ty postoje „modrá, nikoli zelená planeta“, kde to významné politické figury minulosti rámovaly, jako by si aktivisté něco vymýšleli, a přitom tu je realita globálního oteplování a realita úbytku fosilních paliv. Plus fakt, že se ve velkém těží v často riskantních státech, na nichž nechceme být závislí, což se ukázalo na příkladu Putinova Ruska. Ta geopolitická obava je známá dlouho. Roky tady byly lidé, kteří upozorňovali: „Hej, nemůžete se takhle spoléhat na to, že bude z Ruska neustále bezpečně proudit plyn.“ Vždyť ho přiškrtili už za první krize, kterou vyvolali při předchozím vpádu na Ukrajinu. Je tam dlouhodobé úsilí používat energetiku jako zbraň. A to by se mohlo stát i s ostatními zdroji v budoucnu; o to důležitější je diverzifikovat.
Když přejdeme nějakou lehčí otázku, máte nějaké guilty-pleasure?
Jo jo, ale neprozradím. Rozhodně do nich patří i Netflix.
Vaše oblíbená show?
Mně se fakt hodně líbilo Sex education.
Pokud bych se teď rozhodla, že bych se chtěla dát do politiky, kde mám začít? Popřípadě, kdy mám začít?
Je podstatné, aby člověk sledoval věci, které ho opravdu zajímají a šel i trošku za hlasem svého srdce. Já se k politice dostala přes své bezprostřední okolí. Zapojila jsem se skrz docela základní angažmá, když jsem chtěla zařídit komunitní kompostér pro svou rodinu a naše sousedy, abychom zbytečně nevyhazovali slupky od brambor a natě od mrkve do směsné popelnice. Dneska se tomu směju, že by to byl dobrý název punkový kapely komunitní kompostér. Nicméně to pro mě byla dobrá škola.Postupně jsem se dostala až k návštěvám jednání zastupitelstva. Kde se někdy i před veřejností zamykali, což bylo už za hranicí zákona. Takových aktivit tam bylo víc a právě tahle nespravedlnost mě vcucla a přiměla se v této oblasti více angažovat.