A proto s tím jdu do televize
Jak již bylo řečeno v předchozím článku, svoboda slova je pro život v demokratické zemi naprosto zásadní. Každý si může říkat, co chce. Ani já ji rozhodně nehodlám kritizovat, ráda bych však poukázala na konkrétní příklad toho, jak zbytečná jsou některá prohlášení veřejně známých osob. Nemusíme je tolerovat, naopak, poukazujme na to, jak některé celebrity převrací dějiny a protiřečí si.
Když Michal David otevře ústa, stojí to vždy za to. Nevím, jestli je horší, když zpívá, nebo když mluví o svých politických názorech.
Normalizační popová hvězdička v srpnovém rozhovoru pro televizi A11 vyjádřila svůj názor na zdánlivý „návrat do totáče“. Pokud jste tento rozhovor nepostřehli, hlavně si ho nehledejte, je to bolestné. Já jsem ho protrpěla celý a vynasnažím se shrnout to nejdůležitější, co v něm padlo, a přiblížit vám, proč zní právě z jeho úst tato myšlenka tolik absurdně.
V době komunismu bylo naprosto nepředstavitelné, že by si každý mohl hrát (a poslouchat), co chtěl. Své o tom ví například členové legendárního Pražského výběru v čele s Michaelem Kocábem, kterým byla mezi lety 1983 a 1986 zakázána jakákoliv veřejná produkce. To zasáhlo všechny členy kapely na existenční úrovni, neboť pro ně koncertování představovalo zdroj příjmů.
Zatímco Pražský výběr, Marta Kubišová nebo Karel Kryl byli komunistickým režimem zakázáni a perzekvováni, Michal David byl miláčkem strany, kterému nevadilo se přizpůsobit. Nejsem v pozici, ve které bych dokázala posoudit, jestli Davidova „kolaborace“ s režimem byla špatně – však se taky „jen“ snažil vydělat peníze. O tom svědčí mimo jiné fakt, že se z něj, jako z velmi nadaného jazzového klavíristy, stala přední tvář normalizační pop music, která byla nade všechny pochybnosti výdělečnější. Podle vlastních slov byl za přechodem k populární hudbě i zdravotní důvod – má na jazzového klavíristu moc krátké prsty :(. Ale co, každý se musí nějak uživit.
Sám Michal David, vedle lamentování nad ztrátou vlasů, v rozhovoru poukazuje na to, že přístup k zahraniční a potažmo západní hudbě byl v komunistickém Československu značně omezen a tvorba byla částečně ovládána stranou. Jeho Poupata, skladba pro Spartakiádu v roce 1985, byla prý „příkazem shora“, jehož odmítnutí by pro něj a jeho otcovskou figuru Františka Janečka mohlo být likvidační.
Komunistická kontrola nad hudební sférou je nepopiratelná – o to neuvěřitelnější je Davidův výrok z rozhovoru v televizi A11: „Mně už dneska připadá, to už teda můžu říct na kameru, já se toho nebojim, že už člověk skoro nesmí pomalu nic říct, že už se lidi bojej říct pravdu a že už se vracíme zpátky do totáče, člověče. … Vždyť my se vracíme tam, proti čemu všichni bojovali, hlavně my muzikanti. Teď najednou už nesmíš skoro nic říct. Tak já ti nevím, já se na to vyprdnu a už nic neříkám a dělám si jenom muziku a je to nejlepší.“
Asi nejvtipnější mi přijde, jak se tímto Michal David přirovnává nejen k undergroundovým umělcům, ale nadává na nesvobodu slova v televizi. Jestli je něco paradox, tak je to právě tohle. Ale on se nebojí, klidně to řekne na kameru. Gratulujeme a posíláme bobříka odvahy. Náš bojovník proti totalitě si asi plete zákaz činnosti s tím, že ho pár lidí vyhlásí na Facebooku. Ne, to se opravdu nedá srovnat.
Nepopírám, že komunistické zákazy Michala Davida neomezily – například prosadit píseň o Cole, americkém nápoji, byl zřejmě trochu problém. Stále to ale nejde přirovnat k tomu, čím si museli projít umělci, kteří se rozhodli před režimem nekrčit.
David v rozhovoru několikrát zmiňuje, že jediné, co on chtěl a stále chce, je produkovat hudbu. To je záslužné, ale proč má tedy neustále potřebu vyjadřovat se k válce na Ukrajině a politické situaci u nás? Neříkám, že na toto nemá právo – bylo by to pokrytecké; on sám ale říká, že je v současné době „totálně apolitickej“.
Jako společnost máme často tendenci slepě naslouchat názorům celebrit a přijímat je za své. Tímto nechci říct, že by názory Michala Davida měly v naší věkové skupině jakoukoli relevanci, ale když jsem viděla věkový průměr návštěvnic a návštěvníků jeho koncertu na Kladně, musím konstatovat, že to určitě není malá skupina obyvatel. (Data toto potvrzují – v Česku žije více než 1,7 milionu lidí ve věku mezi 45 a 55 lety.)
Určitý talent Michala Davida se nedá popřít. Podobně jako Karel Svoboda dokázal (ano, minulý čas) skládat hity, což neumí každý. Když se ale David začne vyjadřovat k čemukoli jinému, než je hudba, člověk si říká, že by ta cenzura možná nebyla tak špatná. VTIP!!!
Celebrit, které se cítí utlačovány a cenzurovány, bychom našli mnoho. Například český režisér Jiří Strach se dokonce nebál zajít tak daleko a v rozhovoru pro DVTV přirovnat svůj pocit z cenzury ke koncentračním táborům. A to už je opravdu moc.
Na závěr pro vás mám pozitivnější (?) zprávu. Výše zmíněný Pražský výběr vyhrál soud proti příslušníkům StB Jiřímu Karáskovi a Václavu Sklenáři, kterým byla prokázána účelová snaha o rozvrácení a zakázání veřejného působení kapely v osmdesátých letech. Po čtyřiceti letech se tak Pražský výběr dočkal alespoň částečné satisfakce. Vedle až směšného peněžitého trestu dostali tajní policisté podmínečný trest – ale vzhledem k tomu, že jsou dnes již v důchodu, jde v celé věci spíše o uznání jejich viny. Jak řekl Vilém Čok: „Lepší pozdě, nežli později.“ Pro mě je tento soud symbolem toho, jak důležité je historii připomínat a kriticky nad ní přemýšlet.