První měsíc v tomto ústavu máme již za námi a pokud jako já nedočkavě vyhlížíte podzimní prázdniny, můžete si čekání zkrátit čtením. Neb sami zjistíte, že ČPP nebyl nejhorší mučicí nástroj všech dob.
Pranýř. Asi jste o téhle věci nejednou slyšeli: má většinou podobu sloupu nebo klece (může však vypadat i lehce jinak), záleží, v jaké zemi se nacházíte. Princip je ale stejný: co nejvíce zahanbit trestaného. Proto se pranýře nejčastěji nacházely na nějakém veřejném místě, například na náměstí v blízkosti kostela či radnice, zkrátka na místě, kudy za den prošla většina obyvatel daného města. Trestaný byl k pranýři připoután, a nemohl se tudíž hýbat ani bránit. Byl vystaven počasí a kolemjdoucí se mu mohli posmívat, plivat na něj nebo po něm házet shnilé ovoce a zeleninu. Nejčastěji byli takto trestáni nepoctiví obchodníci, drobní zlodějíčci, ale třeba i politicky nepohodlné osoby (v Anglii v 18. století byl pranýřován novinář). V některých případech byl trestaný na pranýři i bit nebo byl namazán medem a nechán napospas hmyzu. Cílem pranýřování nebylo jen potrestání viníka, ale i odstrašení dalších případných potížistů.
Konec pranýřů nastává nejpozději začátkem 19. století, kdy je nahrazen humánnější formou trestu – stále byl však využíván například vojenskými soudy. Poslední velké využití nějaké formy pranýřování bylo v koncentračních táborech za nacistického Německa. U nás byl naposledy použit pranýř mezi lety 1949–1953 (nejtvrdší léta komunistické totality, popravy mnoha představitelů opozice, např. Milady Horákové) v uranových táborech nucených prací. V některých případech dosáhlo pranýřování takové obludnosti a nezákonnosti, že si jimi museli zabývat i komunistické justiční orgány.