Střední škola je jako mixér, do kterého hodíš svoje sny, naděje a energii… a na konci z toho vyjde něco, co tě buď zocelí, nebo z tebe udělá chodící zombie. A u našeho gymnázia tohle platí dvojnásob. Snaha být dostatečně prestižním studentem nás může velice rychle přehltit. A co si budeme nalhávat, porovnávání se s ostatními většinou tuhle propast nezlepší, spíše naopak.
Syndrom „všechno na poslední chvíli“ většina z nás velice dobře poznává. Domácí úkoly odevzdávané s minutovou přesností a učení se na testy přestávku před nimi. Každý rok si říkáme, že začneme včas, ale pak se dostaví ta hluboká amnézie a jedeme nanovo v zajetých kolejích. Sice to doposud vychází, ale je otázkou, jak dlouho tento trik bude skutečně fungovat.
Multitasking je další věc, kterou se snažíme ovládnout. Měli bychom zvládat dělat úkol, číst povinnou literaturu, kontrolovat Instagram a přitom ještě sledovat, co se děje v okolí. Jenže to se nikdy nedaří. Ve skutečnosti všechno končí tak, že po dvou minutách produktivity padneš na gauč a začneš sledovat videa s kočkami na YouTube. Takže ano, multitasking je fajn na papíře, ale v realitě? Spíše multihibernace. Když už se to všechno nakupí, stejně pak nejlépe funguje to-do list na základě toho, co nejvíc hoří a následné uklidňující odškrtávání jednotlivých položek. Trochu závislost, ale jednoznačně funguje.
Jedna z věcí, co mě a většinu dalších studentů Arabské udržuje při vědomí, je kafe. Bez něj by mě asi už dávno odvezli. Kafe ráno, kafe odpoledne a, pokud mě čeká „all-nighter“, i večer. Teda takhle jsem to měla dokud jsem nedošla k uvědomění, že to má i svoje nevýhody – po třetím šálku ti začne cukat oko a přemýšlíš, jestli se náhodou neproměníš v trvale kmitající energetickou kouli (kulový blesk?), která sice běží na kofein, ale mentálně je mimo realitu. Takže najít správnou rovnováhu mezi „už potřebuju kafe“ a „mám kávové halucinace“ je umění, které ještě stále piluji.
Ale abych byla fér, není to jen stres a kafe. Přátelé jsou kapitola sama o sobě: bez nich by to bylo skutečně na blázinec. Jsou tu, aby nás podpořili, když nezvládáme (nebo spíš, aby se zasmáli, že to taky nezvládají), a vždycky najdou důvod, proč jít na oběd a alespoň na chvíli ignorovat realitu. Když je nejhůř, prostě si společně postěžujete na život a svět hned vypadá líp. Přátelství je jednoduše ten lifesaver, bez kterého bychom to jako prestižní studenti skutečně nezvládli.
Takže jak se z toho všeho nezbláznit? Klíč je jednoduchý – nadhled. Naučit se smát sám sobě, nepřehánět to s perfekcionismem a hlavně si uvědomit, že i když je střední chaos, je to taky období, na které budeš jednou s láskou vzpomínat. Není to všechno jen o perfektních známkách, na čas vypracovaných úkolech a nocích strávených učením, které jsou stejně spíš kontraproduktivní. Takže hodně štěstí a zkuste se z toho nezbláznit.