Jedním z hlavních úkolů dvorních malířů bylo vytváření portrétů panovníků a šlechticů. Tyto portréty měly nejen estetickou, ale také symbolickou funkci. Malíři museli zobrazovat své patrony v ideálním světle – jako mocné, moudré a zbožné vládce.
Nakreslit je nemohli pouze tak, jak skutečně vypadali, ale tak, jak si jejich vládci vypadat přáli. Umělci proto často přeháněli fyzickou krásu, sílu, či duchovní symboly. Například, když panovník chtěl ukázat, že má právo vládnout, malíř ho zobrazil s korunou, žezlem a někdy i s náboženskými symboly, jako je svatozář nebo kříž – dalo se tím najevo, že má vládce „boží požehnání“.
Kromě portrétů tvořili dvorní malíři také iluminace – umělecky zdobené rukopisy, které byly často používány například v kronikách či právních textech. Tyto iluminace byly bohatě zdobeny zlatem a drahými pigmenty, což nejen zvýšilo jejich krásu, ale také zdůrazňovalo bohatství a moc jejich patronů.
Koneckonců, nebudeme si nalhávat, že by se nám nelíbilo, kdybychom také měli takového svého dvorního malíře. Každý z nás někdy ráno vstane – ospalky slepují oči, vlasy mastné jako olej nejdou rozčesat – a jen stěží vyloví ze skříně přijatelné oblečení, ve kterém může vyrazit na prestižní gymnázium. Přitom by stačilo do lavice místo sebe postavit ideál svého já – bez kruhů pod očima, diářem nezaplněným až po okraj termíny, co hoří – který je připraven na daný předmět a ve vší prestižnosti drží kalendář s volnými odpoledny na všechny záliby a dostatek spánku.