(Brno) Petr Šimon pracuje s lidmi bez domova, pro Diecézní charitu Brno vede centrum služeb. V profesi se pohybuje již třiadvacet let. V rozhovoru řešíme problémy lidí bez domova, jak se člověk do takové situace dostane, jak je vnímá společnost, a jak se jim dá pomoct. Tento rozhovor vznikl jako úkol do mého studia žurnalistiky na Masarykově univerzitě.
Jak se člověk v těžké situaci, případně bez domova, dostane do vašich služeb?
Těch způsobů je strašně moc, klienti o nás už mnohdy vědí. Máme i terénní službu, která tyto lidi aktivně vyhledává a nabízí jim naše služby. Jde nám o to, že když takový člověk pravidelně navštěvuje například azylový dům, je větší prostor na něj působit. Pomáháme jim si ujasnit priority ve svém životě, pak na tom pracovat. Takže je vícero způsobů: buď nás už znají přes jiné neziskovky, sociální pracovnice nebo přes nemocnice.
Jaké jsou nejčastější problémy těch, kteří využívají vašich služeb?
Vidím tři poměrně časté problémy. Buďto ti lidé trpí nějakým duševním onemocněním. To je minimálně 60 %, v nějakých výzkumech je to až 80 % z nich. Pak jsou to důvody nějakého sociálního handicapu, tedy že vychází z nějakého patologického prostředí; nezažili normální rodinu, nikdo je nenaučil, jak se má normálně žít.
A pak je nějakých asi 5–7 % lidí, kteří trpí nějakým mentálním handicapem. Ta doba je pro ně natolik dynamická, složitá a těžká, že se v tom vůbec neorientují. Jsou tak velice snadnou obětí pro různé podvodníky a další lidi. To jsou za mě tři poměrně časté důvody, ale samozřejmě to neplatí u všech.
Vidíte za ty roky nějakou změnu v tom, co lidi dostává do obtížných situací?
Asi bych neřekl, že by přibylo výrazně lidí na ulici nebo bez domova, ale rozhodně přibylo více lidí, kteří to všechno hůř zvládají: mají hodně hluboko do kapsy a nemají na nejzákladnější životní potřeby.
Inflace tomu rozhodně nepřispěla a přibývá hodně lidí, kteří se v tom tak „plácají“, jsou nízkopříjmoví a sotva vychází s penězi.
rozhodně přibylo více lidí, kteří to všechno hůř zvládají
Jinak ten trend je podobný – v Brně odhadujeme, že je v nezjevném bezdomovectví tři tisíce lidí, kteří žijí v nevyhovujícím nebo nejistém bydlení.
Nevidím nějaké obrovské nárůsty, že by těch lidí hrozně přibylo, ani že by jich ubylo. Rozhodně to ale není uspokojivé. Nemůžu říct, že by se dařilo výrazně lépe.
Co mně tady chybí, je efektivní a včasná prevence – pracovat s lidmi, co už jsou na ulici, ale také dělat prevenci a finanční gramotnost na školách, protože „spadnout“ do bezdomovectví je snazší, než se zdá. Dříve jsme na základkách dělali debaty, kde mluvili konkrétně lidé bez domova, kteří se chtěli podělit o svou zkušenost. Ukázat dětem, že je to mnohdy velice lehké, stát se člověkem bez domova. Není to vždycky tak, jak si lidé představují, že by se k bezdomovectví propili nebo na všechno kašlali. Samozřejmě takoví jsou, ale rozhodně to nejsou všichni.
„spadnout“ do bezdomovectví je snazší, než se zdá
Máme tady některé moc hezké případy lidí, kteří mnoho let byli na ulici a byli bezdomovci a podařilo se jim z toho dostat a dneska mají důstojný život, žijí v bytě a fungují.
Jak vnímáte stigma společnosti vůči lidem bez domova? Dá se nějak změnit?
Když jsem před X lety nastupoval do práce, tak jsem chtěl jít na jinou pozici. Rozhodně jsem nechtěl pracovat s lidmi bez domova. Od té doby, co tu pracuji, zažívám zajímavá zjištění. Dřív jsem se na ty lidi díval jako většina společnosti, že si za to můžou sami, že se k tomu propili a podobně. Sleduji příběhy těch lidí, ptám se, jak se sem dostali. Až právě tím, že jsem měl možnost do toho nahlédnout, tak jsem svůj pohled změnil.
Když jsme lidem dali prostor se do něčeho zapojit, tak byli velice šikovní. Vyráběli jsme různá přáníčka k Vánocům, jindy zase při přestavbě se ti lidé hlásili, že nám pomohou. Takže je určitě důležité i ukazovat, že i tito lidé dokážou být, když se jim dá možnost a důvěra, užiteční.
Když jsme lidem dali prostor se do něčeho zapojit, tak byli velice šikovní.
Zároveň si ale říkám, že se nemůžu divit, jak veřejnost přistupuje k lidem bez domova; já sám jsem to měl dost podobně. Až tím, že jsem s nimi začal pracovat, jsem svůj pohled změnil. Ty předsudky bohužel jsou a veřejnost má lidi bez domova spojené jen s problémy, stejně tak třeba policie. Trochu tomu rozumím, pokud je vidí se jen někde rvát nebo povalovat. Je důležité si uvědomit, že to jsou taky lidi.
Zmiňoval jste, že bezdomovství není konečný stav. Jak lze člověku pomoci, aby se dostal zpět na vlastní nohy?
Vše je samozřejmě o vůli. Klíčové je to řešit pokud možno co nejdřív. Když je člověk déle na ulici, zmenšuje se pravděpodobnost toho, že se z ní dostane. Zvykají si totiž na jiný způsob života a také se zredukují životní potřeby.
Například jsem zažil člověka, který se stal bezdomovcem ze dne na den, měl obrovský problém si představit, co by chtěl a co ne. Když jsem mu nabízel nějaký typ služby, tak ofrňoval nos, že to není vůbec pro něj, že to je špína a tak podobně.
On pak zmizel, strašně let jsme ho neviděli a objevil se asi po sedmi letech. Najednou vidíme člověka v hrozném stavu, zchátralého, špinavého. Nakonec z něho vyšlo, že nějakou dobu se pohyboval v Praze, kde mu to nedopadlo tak, jak si naplánoval.
Jinými slovy, naučil se žít ještě z menšího, než co původně měl.
Obecně, člověk má pocit samoty, osobního selhání, doprovází to pochyby, proč by měl člověk po těch letech zatnout zuby a porvat se s tím. V mezidobí člověku naskakují dluhy, pojištění, odpady a podobně. A během pár let to vyskáče a dluhy narůstají. Je to strašně těžké, je to o práci s motivací, která je alfou a omegou.
Když se třeba rodinní příslušníci ptají, co s tím, důležité je nepřerušovat kontakt. Protože ten člověk pak ztratí vědomí toho, že má vůbec někoho, kdo mu dá najevo, že je pro ně důležitý.
Tedy, nelámat nad těmito lidmi hůl?
Je to tak. Ono se to nezdá, ale člověk na ulici stojí stát obrovské peníze. Ať už jsou to výjezdy zdravotníků, policie a podobné věci. Ve finále je daleko výhodnější ubytovat je v sociální službě nebo nějakém typu bydlení. Ve své podstatě je to daleko levnější a racionálnější těm lidem pomáhat, než je nechat napospas, protože stejně je bude muset společnost nějak pořešit. Něco s těmi lidmi dělat, ať se jim to líbí, nebo ne.