rozhovor s Lenkou Dvořákovou
Arabskou zažila za totality i v průběhu revoluce. Dříve učila dějepis nebo například psaní na stroji. V současnosti vyučuje latinu a stará se o naší knihovnu. Paní profesorka Lenka Dvořáková nás v rozhovoru nechala nahlédnout do minulosti výuky nejen na naší škole a sdělila nám i jak vyučovala dějiny za minulého režimu.
Jak dlouho učíte na Arabské?
Od roku sedmdesát osm, tak si spočítejte, kolik je to let. Čtyřicet šest už?
Ale musím říct, že i za toho minulého režimu tady panovaly relativně liberální poměry.
Vy jste tu teda byla i za minulého režimu. Byly tu nějaké zásadní rozdíly?
Tak samozřejmě, že nějaké rozdíly na školách v minulosti byly. Ale musím říct, že i za toho minulého režimu tady panovaly relativně liberální poměry. Kolegové tady neměli problémy z nějakých politických nebo náboženských důvodů. Byli tady i studenti, jejichž rodiče byli v té době nějak pronásledováni.
Myslíte, že Arabská v tomhle byla výjimka?
To si netroufám říct, nemám v tomhle směru srovnání. Ale vím, že třeba moje spolužačka a kamarádka, která už bohužel nežije, a která v Praze prošla několika školami a pak byla dlouhá léta na gymnáziu v Říčanech, krátce působila tady jenom na zástup a říkala, že tady byly lepší poměry než jinde. V dobrém na Arabskou vzpomínala. To, co jí neprošlo jinde, třeba dole na Evropské, tak tady si toho nikdo nevšiml. Třeba toho, že nosila křížek na krku.
Ale já to srovnání nemám, protože já jsem předtím učila na učilišti a jenom jedenkrát mimo Prahu, takže si netroufám srovnávat, jak to bylo jinde. Ale vím, že hodně záleželo na řediteli nebo ředitelce, a že někteří pražští ředitelé byli pověstní tím, jak jsou tvrdí vůči svým žákům a kolegům. Tady jsme nějaký silný tlak režimu nepociťovali. Taková je aspoň moje zkušenost.
Arabské v současnosti patří k těm lepším gymnáziím. Bylo to tak i dřív?
Ano, řekla bych, že ano. Teď se teda vrátím zpátky do let minulého režimu, to měla Arabská doopravdy dobrou pověst a vytvářely ji velmi nároční učitelé, hlavně co se týkalo matematiky, fyziky a chemie. Arabská je navíc velmi blízko ČVUT, tak tehdy existovala taková praxe, že k nám chodili učitelé z techniky jako předsedové maturitních komisí, a tím pádem vlastně ta škola měla k čemu směřovat. Protože jsme věděli, jaké nároky mají buď na technice, nebo na VŠCHT. A třeba ten, kdo u nás prošel u jedné kolegyně v matematice se čtyřkou, tak na technice neměl problém. Kdo u nás měl trojku z chemie, neměl nikde s chemií problém. Ale byli tu i studenti, kteří kvůli těmto vysokým nárokům nedostudovali.
V jednu chvíli školy musely začít přecházet na novou vzdělávací soustavu, která spočívala ve změnách v některých předmětech. A na gymnáziích se tahle změna projevila také, takže místo tradičních předmětů si museli studenti volit mezi odborně zaměřenými bloky. Tomu se říkalo ZOB ( základy odborné přípravy). Školy na tohle zaměření přecházely postupně a Arabské se podařilo přejít až v posledním možném termínu, takže zatímco jinde už se léta učily ty základy odborné přípravy, tak tady u nás se pořád ještě třídy dělili na humanitní, přírodovědné a programátorskou třídu. Ta tady byla vždycky. To byla tehdy velká přednost naší školy. No ale nakonec jsme na to museli přejít taky. A já, abych se uživila, jsem si musela rozšířit aprobaci, protože jenom dějepis mi nestačil. Tak jsem učila psaní na stroji, hospodářskou korespondenci a sekretariátní právo. Díky tomu jsem se naučila psát všemi deseti a to se nezapomíná jako jízda na kole nebo plavání.
studenti jsou klidnější než bývali
Jaké to bylo učit dějepis za totality?
Neměli jsme tady problémy s tím, že by třeba si někdo ze studentů stěžoval, jak učíme, že říkáme něco, co bychom říkat neměli. Takže když pak přišla v listopadu změna a já jsem v tom školním roce 89/90 zrovna byla třídní a měla třídu ve čtvrtém ročníku a učila jsem té třídě dějepis, tak se mě někteří ptali „No a jak budeme maturovat? Teď, když se poměry změnily.“ No tak jsem jim říkala, „Tak se podívejte do poznámek, jestli máte z mých hodin něco, co už by neplatilo, co byste dneska říct nemohli.“ No to konstatovali, že ne, a dokonce z té třídy šli dva dějepis studovat.
Samozřejmě, že jsme se pak ledacos my učitelé ještě dozvídali. Získali jsme přístup k jiné literatuře, ale ta se mohla ve výuce aplikovat až postupem doby. Ale měli jsme spoustu možností, jak se rychle seznámit s tím, co nám dřív nebylo přístupné. Už v roce devadesát začaly na filozofické fakultě takzvané extenze. To jsou přednášky pro veřejnost, kde přednášeli historici, kteří buď léta učit nesměli nebo byli v emigraci a vrátili se, nebo jenom dojížděli na přednášky. Já jsem absolvovala postgraduál dvouletý kurz, který byl velmi intenzivní, takže pravidelně každých 14 dní jsme měli v sobotu 8 hodin přednášek a trvalo to 4 semestry. Každý semestr jsme psali seminární práci, takže rychle jsme se seznámili s tím, co nám v předchozích letech nebylo přístupné, nebo s čím přišli historici, kteří působili buď v emigraci a nebo nemohli publikovat a psali si takzvaně do šuplíku.
Jsou nějaké hlavní rozdíly mezi různými generacemi studentů, když jste jich učila tolik?
Neřekla bych, já si myslím, že vždycky se najdou studenti vstřícní, usměvaví a slušní se zájmem, a tu a tam se vždycky najde někdo, kdo ten zájem nemá a škola ho nebaví. Takže nepozoruji rozdíly mezi generacemi studentů. Jediné co, tak mám pocit, že studenti jsou klidnější než bývali, ale to je asi dáno touhle technikou. Teď stojíte spořádaně v řadě na oběd, dříve jsem je tam musela urovnávat.
k všeobecnému vzdělání latina patří
Jaký názor máte na modernizaci výuky? Mělo by se v tom trochu ubrat a držet se ověřených metod, nebo si myslíte, že je to jen dobře?
Já jsem více konzervativní. No já bych spíš ubrala. Faktografii třeba v některých předmětech bych ubrala, ale nemyslím si, že zrovna dějepis by byl ten předmět, kde by faktografie byla přemíra.
Vy učíte latinu. k čemu je dobré podle vás učit se latinsky?
My očekáváme, že to studenti pochopí. A snažíme tu latinu učit tak, aby to bylo jasné, že k všeobecnému vzdělání latina patří. Hlavně v těch humanitních třídách by to pro vás měla být průprava pro studium různých jazyků i pro hledání souvislostí. Uvědomte si, co všechno do latiny patří, to je takový komplexní předmět, do kterého patří reálie, historie, právo, antická mytologie, která je zdrojem inspirace umělců od antiky až po současnost. Přes znalost latiny vám může být bližší i třeba čtení a výklad Bible.
Je něco, co jste na práci vedení knihovny nečekala nebo co vás překvapilo, že to obsahuje?
Ne, to bych neřekla. Práce v knihovně se změnila jen tím, jak se po revoluci otevřela studentům, a následně když se k do knihovny nainstalovaly počítače a teď se tu i počítače půjčují. Nebo se tady i tisknou a vážou ročníkové práce.
Je něco, co podle vás k naší knihovně chybí?
Chybí nám některá literatura, která je na seznamu maturitní četby nebo některé materiály k přijímacím zkouškám na vysokou školu. Občas se něco ztratí nebo rozpadne, a to pak sháníme a všelijak dokupujeme. Třeba v tomhle roce hned na začátku jsme sháněli a pak nám ji někdo věnoval, knížku Stařec a moře. Pak jsem dokupovala, a to se naštěstí dokoupit dalo, Válku s mloky. Bohužel k mání nejsou hry Voskovce a Wericha, které jsou v četbě. Také nám zrovna chybí Kuře melancholik, po té se teda nikdy nikdo nesháněl, dokud nepřibyla na maturitní seznam.
K jaké historické osobnosti nejvíce vzhlížíte?
Myslím si, že takový Havlíček nebo Palacký, že to byli prozíraví politici. A byli to doopravdy osobnosti na svém místě. A myslím si, že v současnosti ani nedokážeme docenit jejich názory nebo jejich obavy, z toho, co může být. Takže bych vyzdvihla asi osobnosti české politiky 19. století, jako byl Havlíček, Palacký či Rieger.
Vždycky jsem měla večer co dělat do školy.
Je něco, co byste chtěla, aby Vám někdo řekl předtím, než jste začala učit nebo co byste chtěla říct někomu, kdo půjde učit?
Že je to profese doopravdy hodně časově náročná. Teď, když už skoro neučím, tak mi dochází, jak člověk když učil na plný úvazek neměl po večerech čas chodit třeba do divadla nebo kamkoliv jinam. Vždycky jsem měla večer co dělat do školy. No takže tohle to asi bych řekla těm, co by chtěli jít učit. No a je to samozřejmě i jinak náročná práce, máte velkou zodpovědnost. Často se dostáváte do situací, kdy musíte v něco překousnout a s něčím se smířit, hluboce polknout a jít dál. No ale ani tak bych neměnila.