Téma tohoto časopisu bych rád využila k připomenutí díla písničkářky Zuzany Navarové, která svou jedinečnou tvorbou a písňovým projevem ovlivnila tvůrce jako je Martina Trchová, v začátcích kariéry pomáhala Radůze a byla producentkou Věry Bílé a její kapely Kale. Ocenění Nadace Život umělce (jejíž byla zakladatelkou) bylo na její počest pojmenováno Cena Zuzany Navarové.
Nejzajímavější na tvorbě Navarové je sledovat, jakým způsobem ji v různých obdobích ovlivňovaly následující faktory. Její otec, kdysi hudební redaktor v Českém rozhlase, ji seznámil se slovenským folklórem. Psala buď vlastní české texty k původním melodiím (Červený kamínek), anebo na předem vytvořené pseudolidové melodie (Kytička). Proživši své dětství na sídlišti v Hradci Králové byla vystavena romskému jazyku a hudbě, které ji inspirovaly po celou hudební kariéru. Poté, co absolvovala studijní pobyt v Havaně navíc propadla latinskoamerickým rytmům hudebním nástrojům.
I když v mládí vystupovala současně jako sólistka s kytarou a zpěvačka v královéhradecké kapele Výlety, pro její tvorbu bylo nejstěžejním seznámení se Zdeňkem Vřešťálem a Vítem Sázavským na večírku v roce 1980. S nimi později utvořila kapelu Nerez, která ve svém původním uskupení získala mnoho úspěchů. V tomto období je v kapele spíše zpěvačkou než autorkou textů, neboť se na tvorbě podíleli i zbylí dva jádroví členové kapely a mísily se v ní temperamenty všech členů. V tomto období jsou texty písní až na výjimky lazeny negativně a dominují mu témata týkající se problémů v partnerství a prožívání každodenních maličkostí. V textech se například objevuje touha po prostoru ve vztahu (Ke zdi), neschopnost opustit vztah fungující už jen z jedné strany (Naruby) či pocity při změnách počasí (Samba v dešti). Objevujícími motivy jsou například tma, barva černá či bolestivě žlutá. Tehdy vznikly i veškeré písně inspirované slovanským folklórem, folklór latinskoamerický se pak projevuje použitím jeho rytmů. Navarová hojně používá zajímavých obrazotvorných spojení (sladkobolný karamel, slaný škrábnutí) a barevných přirovnání (Hrabeš mi ve vzteku, je z modrošeda; jen bleděmodře vrkáš, na žlutou bolest medu nakapal, atd.), díky kterým může poslech písní připomínat malování obrazu. Po vzájemném vyčerpání se však kapela navzdory podpoře publika po patnácti letech rozpadá.
Necelých pět let byla interpretkou původních kubánských skladeb, než začala zpívat autorské písně kolumbijského písničkáře Ivána Gutiérreze. Spolu s ním a baskytaristou Karlem Cábou utvořili uskupení Tres, ze kterého vzešlo stejnojmenné album sestávající z Gutiérrezovi starší tvorby. K Tresu se pak přidali další hudebníci z nejrůznějších kulturních zázemí, což dalo vzniknout novému unikátnímu písňovému projevu Navarové a vlastně zvuku celé kapely. Navarová se opět vrací k vlastní tvorbě a teprve zde se začíná plně projevovat její rukopis. Komplikované latinskoamerické rytmy a používání metafor jsou na ústupu, avšak dávají prostor hře s různojazyčnými verši, které volně prokládají ty české. Důležité pro pozdní období její tvorby je také pronikání slovních hříček.Téma svobody se odklání od vztahové roviny a přesouvá se k otázce člověka samého (Indiánská); často se mísí s touhou, nadějí nebo smrtí. Napíše také tři písně, ve kterých nelze nevidět obraz strastí spojených s bezvýchodností jejího zdravotního stavu (A Deus, Do nebes, Andělská).
O jejím osobním životě není příliš známo, jelikož neměla ve zvyku se svěřovat ani nejbližšímu okolí, a už vůbec ne médiím. Proto její náhlé úmrtí na rakovinu prsu a cirhózu jater koncem roku 2004 všechny zaskočilo. V té době jí bylo pouhých 45 let.
Tvorbu Navarové se nebojím označit za nadčasovou pro její volné kombinování různorodých kulturních vlivů a vlastně i její poetiku. Proto si myslím, že si zaslouží být nadále připomínána.