aneb spill the tea – professor’s edition
V této rubrice vás vezmeme za dveře kabinetů a do myslí profesorů naší školy. Těm jsou pokládány otázky, na které byste se pravděpodobně jen tak nezeptali nebo by vám nemusely být zodpovězeny.
Právě z těchto důvodů je celý rozhovor anonymní. (Rod respondenta může být změněn.) Kdo na otázky odpovídal? To zůstane ta-emstvím, jen na vás je vyčíst mezi řádky, o koho se jedná. Své tipy a otázky, na které by vás zajímala odpověď, nám můžete psát na instagram @prestiznistudent.
Jaký je podle vás na Arabské kolektiv?
Myslíte studentský nebo učitelský?
Učitelský.
Velký. A velký kolektiv znamená různé osobnosti, různé názory, postoje… Myslím, že jsme k sobě vstřícní, ale nejsme úplně všichni stále v kontaktu, protože jsme opravdu různí.
Co vás vytáčí na studentech?
Možná mě na nich vytáčí, že si neuvědomují, že vzdělání není jenom nějaká strašně otravná záležitost, ale že je to dar. Někdy se mi zdá, že studenti mají představu, že potřebují mít maturitní vysvědčení, a to je pro ně ten cíl. Ale tím cílem by mělo být vzdělání a to je trošku něco jiného.
Jaký máte názor na současnou generaci, kterou teď učíte?
Každá generace, kterou učím, nebo jsem učila, je opravdu trošku jiná. Řekla bych, že ta současná je přeinformovaná. Což ale neznamená, že všemu rozumí a všechno zná. Možná se v těch informacích i trošku utápí a řekla bych, že kvůli tomu je i dost křehká. Není zvyklá s těmi informacemi nějak pracovat a být vůči nim odolná. A myslím si, že už od malička je tak trošku vedená k jakémusi jednoduššímu přístupu. Je to křehká generace, která by se chtěla bavit, ale tak to v životě nechodí.
Co byste změnila na školním systému?
Určitě by měl být změněn rámcový vzdělávací program. Nějakým způsobem by měl být pokrácen, aby měly školy při tvorbě učebního plánu volnější ruce a aby ta škola byla využitelná nejen pro praktický život, ale pro život vůbec.
Kdybyste se měla popsat třemi slovy, jaká by to byla?
Asi zodpovědná, možná svobodomyslná, ale zároveň disciplinovaná.
Jakou vlastnost by měl mít každý student?
Chuť se učit. A radovat se ze života.
To bych možná ještě i přidala k tomu, když jsem mluvila o současné generaci. Tam jsem vlastně nedodala, že učím proto, že studenti v sobě mají mnoho potenciálu. Taky bych chtěla, aby měli radost, aby se chtěli vzdělávat a aby ten potenciál neubíjeli na sítích.
Myslíte si, že je váš předmět nepostradatelný?
Myslím si, že je nepostradatelných víc předmětů, ale řekla bych, že ano – ještě společně s minimálně jedním předmětem.
Může podle vás učit každý?
Ne. Myslím si, že je spousta lidí, kteří jsou skvělí odborníci, ale na to, aby člověk učil, musí mít chuť předávat. Mít chuť pracovat s mladými lidmi a být trpělivý. Také musí být připraven na to, že jeho výsledky práce nejsou okamžitě vidět. Protože dobré známky z písemek a ze zkoušení ještě nejsou důsledkem kvalitního učení.
Jaká byla vaše první hodina, kterou jste učila?
První hodina, kterou jsem učila, byla na základní škole na Strossmayerově náměstí. A protože jsem tam byla u takové velmi známé pražské paní učitelky a vědělo se o ní, že je velmi energická, tak ty děti její obor a vlastně i školu, což bylo velmi zvláštní, milovaly, a já jsem přišla učit svojí první hodinu do třídy, kde to děti opravdu měly rády. Tak si myslím, že jsem to s nimi asi zvládla. Myslím si, že ta hodina pro mě byla dost motivující.
Kdy jste naposledy brečela?
Já jsem člověk, který umí plakat nad kvalitním filmem nebo literaturou. Ale naposledy, když jsem plakala tak, že to pro mě opravdu byl i takový traumatizující zážitek, bylo, když při aktu smíření po útoku na Filozofické fakultě, studenti přinesli ty bílé růže i za otce a za toho kluka, který to udělal. To jsem brečela, protože jsem měla pocit, že to je ten moment, kdy se musíme naučit smiřovat i se zlem, které je kolem nás, a to mě teda dojalo strašně.
Jaký je váš oblíbený oběd ze školní jídelny?
Smažený květák s bramborem.
Myslíte si, že patříte k oblíbeným učitelům?
Chtěla bych patřit k oblíbeným učitelům a chtěla bych si to myslet, ale nechtějte, abych to řekla. I když trošku doufám.
Co na sobě máte ráda a co naopak ne?
Asi možná to, že mě i po x letech pořád neopouští vášeň pro můj obor; za to jsem ráda. To si v sobě tak pěstuji.
A co ne? Možná to, že si beru spoustu věcí velmi k srdci a řeším i věci, které jsou neřešitelné a neumím to jenom tak odstřihnout a pustit se dál. Považuji to všechno za strašně důležité a někdy je to na úkor mé vlastní pohody.
Kolik vyděláváte?
Po zdanění asi tak 35 000 korun.
Máte nějakou šílenou nebo hodně zábavnou příhodu z nějakého školního výletu?
Já nevím, jestli je šílená nebo zábavná, ale mám jich několik. A jedna i druhá se podobají. Někdy na školních výletech dojde i k nějakému drobnému zranění. Jednou jsme jeli na jihu Čech na šití a sestřička s panem doktorem už končili a nechtěli nás vzít a ptali se, odkud jsme. Já jsem říkala, že jsme přijeli z gymnázia Arabská a pan doktor řekl, že tam studoval; takže nás nakonec vzali. Tohle se mi stalo dvakrát, nebo možná i třikrát. Jednou jsem to zažila já sama na sobě. Vlastně všude po světě, respektive po republice, najdete absolventy Arabské.
Jaký byl váš nejtrapnější zážitek tady na škole?
Jednou jsem při výkladu v obrovském zaujetí gestikulovala. Já při výkladu gesta občas používám. Zcela náhodně jsem při snaze klást na něco důraz, udělala tzv. Topolánkovu jedničku. Znalci vědí, že je to zvednutý prostřední prst. Já si to vůbec neuvědomila a nechápala jsem, čemu se všichni smějí. Váleli se smíchy… Až trochu opožděně jsem pochopila, čím jsem studenty tak pobavila.
Co je poslední věc, kterou jste vyhledával na vašem telefonu?
Poslední věc, kterou jsem vyhledávala na telefonu? Tak to byla dneska ráno zpráva z jedné vysoké školy.
Co je vaše guilty pleasure?
Jsem schopna znovu a znovu sledovat četnické komedie s Louisem de Funèsem, filmy s Jeanem-Paulem Belmondem. Filmy, jejichž kvalita je diskutabilní, ale já na nich prostě ujíždím.