Přejisi být právě teď,
krásná jako jarní květ,
životem si proplouvat,
se štěstěnou rozmlouvat.
Místo toho sedím tu,
sebeláskou v prkýnku,
copak si já počít mám,
nechci už žít takhle dál.
Víru v sebe ztratila jsem,
nemluvím již mocným hlasem,
jako ovce v stádě být,
tak se přece nedá žít.
Cítím se tak poníženě,
kolem mě jsou všichni tiší,
říkají, jak mi to sluší,
a já si jen stěžuji,
příliš nahlas běduji.