Jeden z novějších přírustků v arabském učitelském sboru, absolvent našeho gymnázia a čerstvý magistr Michal Štorek nám poskytl rozhovor, v kterém kromě jeho let strávených v tomto institutu probíráme i rasismus, návykové látky nebo životní vzory.
Vy jste teď nově magistr, jaké to je?
Je to skvělé, protože mi odpadlo hrozně moc povinností. Nemusím psát diplomovou práci, učit se na státnice, jezdit na fakultu, dělat seminární práce a můžu se naplno věnovat práci.
Plánujete nějaké další studium?
Neplánuju. Možná se časem něco objeví, ale to si zatím nechám pro sebe.
V našem podcastu v září jste mluvil o své radosti z toho, že jste třídním učitelem. Jak jste na tom se třídou po půl roce?
Já doufám, že dobře. Doufám, že se mi podařilo vytvořit skvělý kolektiv. Nerad bych něco propálil, ale dělali jsme i sociomapping, což je taková aktivita, kterou nabízí školní poradenské pracoviště a výsledky dopadly velmi dobře. Takže co se týče tvorby kolektivu a identity 1. D, vyšlo to docela dobře. Člověk samozřejmě musí shánět ty omluvný listy a tak dále. Já jsem hodně přísný na svojí třídu, ale člověk přece jen musí držet určitou linii.
Takže si myslíte, že to, jak vypadá kolektiv vaší třídy, je vaše zásluha?
Jo, já vycházím z toho, co mi řekli na fakultě. Možná jsem naivní, ale řekli nám, že v prváku ten kolektiv tvoří učitel. Žáci mohou být jakýkoliv, ale učitel je ten klíčový faktor. Čím jsou ti žáci starší, tím menší vliv na ně učitel má. Takže já vycházím z toho, že mám, obzvláště ten první půlrok, extrémně zásadní roli. A podle toho jsem se zařídil.
„buď budeme nejlepší, a když nebudeme nejlepší, tak umřeme.“
A opravdu si myslíte, že je 1. D nejlepší?
No, byl bych zrádce, kdybych si to nemyslel, ale tady jde spíš o tu ideu. Spousta lidí špatně chápe, jak to myslím. Já mám filosofii postavenou na tom, že člověk musí mít ideál té nejlepšnosti. Není to o tom „buď budeme nejlepší, a když nebudeme nejlepší, tak umřeme.“ Protože pokud se člověk bude snažit být nejlepší a nepovede se mu to, tak bude alespoň velmi dobrý, a tak na tom bude stále pozitivně. Pokud by se člověk snažil být třeba jenom průměrný nebo dobrý, tak poté by neměl kam spadnout.
Myslíte si, že ta filosofie je aplikovatelná na všechny žáky?
Ano, ale zároveň je nutné počítat s tím, že každý člověk je jiný. Někomu to může být na začátku třeba nepříjemné, to si nedělám iluze. Ale behaviorismus nám říká, že člověk se může naučit všemu.
Vy jste tady na škole i studoval. Změnilo se tu něco od té doby?
Osobně si myslím, že teď je ten systém mnohem benevolentnější, než byl za nás. A to je jen šest let. Například když se bavíme o domlouvání testů, takový typický příklad. Dneska žáci často přijdou a řeknou: „My píšeme tady test, tady test, tady test.“ To se za nás vůbec nedělo. My jsme psali testy jeden za druhým a nikdo s tím učitelem nepolemizoval. Nikdo neříkal, jestli toho má moc nebo ne, nebo určitě ne v takové míře. A učitelé jsou v tomhle podle mě mnohem tolerantnější.
A je to dobře, nebo špatně?
Těžko říct. Asi je potřeba, aby se žákům na škole dobře žilo, a poté tu budou úspěšnější. Na straně druhé, musíme vědět, že když se uberou určité drsné podmínky, tak to člověka může dovést k určité letargii. K tomu, že nebude tak efektivní. Možná si i říkám, že by bylo potřeba tu laťku mít fakt vysoko. Ale taky člověk nemůže žít odtržený od reality, a říkat: „Tak tady bude laťka taková a kdo to nezvládne, tak ať jde radši na učňák nebo na průmyslovku.“ Člověk musí všechno brát v kontextu. Ale možná jsou těžší podmínky lepší.
Takže vy svým studentům dáváte ty těžší podmínky?
Záleží. Třeba oproti minulým dobám dělám to, že dávám testy A, B, C, D na jedné straně, kde může být více správných odpovědí a za špatně zakroužkovanou se odebírá čtvrt bodu. Na druhé straně je deset otevřených otázek, kam žáci musí něco napsat. A opět ten systém bonusových bodů. Kdo chodí na moje hodiny, tak to určitě zná. A jinak sám sebe bych asi ohodnotil jako přísného učitele.
K nám se dostalo, že v jednom vašem testu bylo za úkol vypsat rasistické výrazy. V čem je tohle pro studenty přínosné?
Domnívám se, že pokud člověk chce poznat, co to je rasismus, musí si zároveň uvědomit, jaká slova jsou rasistická. Pokud někdo nebude vědět, co to jsou rasistická slova a bude hovořit o rasismu jako o nějaké abstraktní ideologii, kterou v životě neviděl a neví, jak to vypadá, tak si to špatně představí. Jsem si samozřejmě vědom, že to může být pro někoho kontroverzní, není to třeba pro něj příjemné, ale musí si být vědom toho, že ty slova existují a musí je být schopen pojmenovat. Jinak by se o nich nedalo hovořit.
Takže správná odpověď na tuto otázku není „nechci odpovídat“?
No, úplně ne. Pokud za mnou ten žák přijde a zeptá se, tak jsme schopni se nějak domluvit. Ale pokud to nechá být, tak má smůlu.
Kdybyste si mohl nechat jednu svou vlastnost, jaká by to byla?
To je složité. No, nevím, možná urputnost.
Čeho se nejvíc bojíte?
Toho, že se budu mít špatně. Že dostanu nějakou nemoc, nebo že se mi stane něco špatného.
pan kolega Kvajsar je skvělý kabinetník a vždycky moudře pohovoříme
Jaké je sdílet kabinet s panem profesorem Kvajsarem?
Vynikající, pan kolega Kvajsar je skvělý kabinetník a vždycky moudře pohovoříme. On je velice zkušený profesor, takže my diskutujeme, bavíme se o různých věcech. Pan profesor mi předává zkušenosti staršího kolegy, já mu naopak zase poradím, jakým způsobem žije ta mladší generace. Tato symbióza podle mě existuje.
marihuana je úplný svinstvo
Proč zastáváte názor, že alkohol je lepší než marihuana?
No, tak zaprvé si myslím, že marihuana je úplný svinstvo. Já vycházím z toho, a teďka mi spousta čtenářů může říct, že to nemám vědecky podložené, ale to je jedno. V podstatě my víme, že alkohol je tady delší dobu. Alkohol je tady tisíce let dozadu, i třeba v pravěku. Bylo tady mimochodem pravěké sídliště, a přišel jsem třeba na to, že alkoholické nápoje se vytvářely i v této lokalitě. Zatímco marihuana sem prostě nepatří.
Co se týče toho alkoholu, v Česku je hodně tolerován. Myslíte si, že je to takhle správně?
Myslím si, že ta tolerance v českých zemích není dobrá, je to průšvih. Třeba víme, že v lednu bylo podle nějaké statistiky chyceno nejvíce řidičů pod vlivem alkoholu od roku 1989. Rozhodně si nemyslím, že je dobrý nápad, aby se alkohol bral jako modla. A mně to občas bývá předhazováno, že když řeknu něco proti drogám, tak mi někdo řekne: „No, tak ty se zastáváš alkoholu.“ Ale to není pravda.
Takže nesympatizujete s žádnými návykovými látkami?
Nesympatizuju. Jak by řekla paní profesorka Hogenová, člověk by se měl naučit žít ze svého pramene. (Paní profesorka Hogenová je jedna z největších filosofek v České republice.)
Tak zase trošku z jiného soudku, kdo je váš životní vzor?
No, tak obecně jsou to lidi, kteří jsou pracovití, jsou to lidi, co něco v životě dokázali. No, já bych nerad byl konkrétní, to si možná nechám pro sebe.
Takže je to někdo tady od nás z gymnázia?
Taky.
Co pro vás znamená v životě něco dokázat?
To, abych na konci života byl schopen si říct: „Jo, prožil jsem dobrej život.“ Teď to může znít trochu vtipně, ale pozná se to podle toho, kdo by mi šel na pohřeb. Pokud by mi na pohřeb šlo hodně lidí a ten člověk, který by tam přednášel pohřební řeč by říkal: „Jo, tadyten Michal Štorek žil dobře, udělal tohle, támhleto.“ Pokud by se o mně mluvilo v dobrém, tak to je podle mě charakteristika úspěšnosti. Ale opět, to není na mně, to já už neovlivním, co by ti lidi o mně po mé smrti řekli. Člověk může být ovlivněn tou představou „o mrtvých jenom dobře“, to je také riziko, člověk nemůže být naivní.
Kdyby existovala možnost neumřít, zvolil byste ji?
Ano. Já bych chtěl být nesmrtelný. Možná je to tím, že mám trošku obavy z toho, co nastane po smrti.
A co si myslíte, že je po smrti?
To právě vůbec nevím. Je to taková zvláštní představa, že člověk usne nebo zemře. Tak třeba by se člověk narodil znova, těžko říct, ale nevím, jestli to je úplně pravda.
Co byste chtěl, aby bylo po smrti?
Po smrti by bylo dobré, kdyby se mi dařilo všechno, co bych chtěl.
Takže byste chtěl žít v ráji?
V podstatě by to mohlo vypadat jako teď, ale úplně všechno by se mi dařilo. To je podle mě taková fajn představa.
A nebyla by to nuda?
Možná jo, těžko říct, ale třeba taky ne.
Myslíte si, že studenti na Arabské mají dostatečný prostor pro seberozvoj?
Co to znamená? Já pod pojmem seberozvoj chápu to, že ten člověk rozvíjí svoje duševní schopnosti, znalosti, fyzickou schránku a podle mě studenti tu možnost mají. Nebo já jsem ji aspoň měl. Nikdy jsem si nestěžoval na to, že bych ten prostor neměl.
Byl jste ten student, který se soustředil na věci, které ho zajímaly a ty ostatní nechával být, nebo jste měl nějakou ambici zvládat všechno?
Vždycky jsem měl ambici zvládat všechno, ale nikdy jsem neměl pocit, že by mně ten gympl bral volný čas. Já jsem to bral jako danost, že jsem prostě šel na gympl. Jasně, taky mě štvalytesty, třeba jsem se jako humáč musel učit na matematiku, na chemii, na biologii. Nikdy jsem ale nenadával na školu, že by mi něco brala, to ne.
Proč jste se rozhodl jít učit?
Já už si to přesně nepamatuju, ale vždycky, když jsem se s někým bavil, s babičkou, rodiči, s kamarády, tak mi všichni říkali: „Jó, ty to tak hezky vysvětluješ, ty bys mohl jít na učitele.“ Tak jsem si říkal, že je to zajímavá představa, zároveň si pamatuju moment ze základky, kdy jsem seděl u stolu a říkal jsem si: „Jaký by to tak bylo, kdybych byl na druhý straně barikády?“
Setkal jste se někdy se šikanou? Třeba v nějakém kolektivu, nemyslím to jenom na vaši osobu.
Setkal, já klidně řeknu i osobně, samozřejmě. Tehdy byly blbý telefony, ale třeba ve třetí třídě mě chtěli nějaký lidi natáčet. Nevím, jestli to jen předstírali a chtěli mě naštvat, ale to jsem vnímal jako šikanu. A řešil jsem to.
Jednoho mého kamaráda dost sejmuli od šestý do devátý třídy, to nebylo úplně pěkný. A největší sranda je, že jsem toho jednoho jedince viděl v televizi, jak tam hovoří o tom, že se má lidem pomáhat.
Kdo byl váš oblíbený učitel?
Těch bylo více. Ten nejvíc top? Já to propálím, můj největší vzor i v učitelství je paní profesorka Horáčková. Ona byla moje třídní a já jsem si říkal, že chci učit jako ona. Ale jak se říká, dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, nikdy to nebude přes kopírák stejné, ale určitý ideál to byl, je a bude. Je hezké, že jsme teď kolegové, můžeme sdílet učitelské metody a tak.