Mgr. Vojta Macháček, Výzkumný ústav vodohospodářský
Jedním z negativních důsledků lidské činnosti je úbytek biodiverzity. Původní druhy rostlin a živočichů vymírají a jsou nahrazovány tzv. invazními druhy, které, jednoduše řečeno, víc vydrží, rychleji se množí a nemají tak vysoké nároky. Okolo nás se s tímto fenoménem setkáme často, momentálně v médiích hodně „jede“ sršeň asijská, a stálice jako bolševník, netykavku či nutrii už sype student prestižního gymnázia z rukávu. Okolo nás ale probíhají další, nenápadné, invaze, při kterých bojují o holý život obyvatelé vodních ekosystémů.
Naši původní raci – rak říční (Astacus astacus) a rak kamenáč (Austropotamobius torrentium) společně s rakem bahenním (Astacus leptodacylus), který je původní v Evropě, jsou s námi již dlouho. Jejich současné rozšíření na území České republiky se datuje již od konce poslední doby ledové, kdy jim s pohybem a rozšířením pomáhali i lidé, kteří je zároveň využívali jako potravu. Zatímco raka kamenáče najdeme zejména v drobných a středních tocích, rak říční, jenž je mnohem hojnější, se vyskytuje i ve velkých řekách, rybnících a nádržích. Rak bahenní preferuje spíše různé typy stojatých vod. Tito raci, kteří jsou s českou přírodou dlouhodobě sžití, vyžadují čistou vodu s dostatkem kyslíku a vhodných úkrytů.
Naopak invazní druhy mají mnohem nižší nároky na čistotu vody. Jsou mnohem přizpůsobivější a šíří se tak v podstatě do všech míst, kde se vyskytují nebo mohou vyskytovat i naši raci původní. Najdeme je tedy jak v malých potůčcích a rybníčcích (rak signální – Pacifastacus leniusculus), tak ve velkých tocích (rak pruhovaný – Orconectes limosus) i v nádržích a rybnících (rak mramorovaný – Procambarus fallax i rak pruhovaný). Jejich velkou „zbraní“ je rychlost rozmnožování. Zatímco naši původní raci mají obvykle desítky, maximálně nižší stovky vajíček, jedna invazní račice může mít najednou klidně 800 mláďat a zvládne to i dvakrát za sezonu. Rak mramorovaný je navíc schopen rozmnožovat se partenogeneticky, samička tedy dokáže produkovat mláďata i bez nutnosti oplození.
Rak jako rak, řekne si možná někdo. Čemu to vadí, když cizí raci vystřídají ty naše? Na první pohled to vypadá, že ničemu, ve skutečnosti jde však o závažný problém. Původní druhy raků dlouhodobě žijí spolu s ostatními obyvateli našich vodních toků v harmonii. Naopak, přítomností invazních raků, kteří jsou mnohem agresivnější, než naši původní raci, ostatní složky vodních ekosystémů trpí. Přemnožení cizáci likvidují jak vodní makrozoobentos (vodní bezobratlé živočichy), tak také naše původní druhy ryb (zvláště jikry a plůdek) a dokážou též zlikvidovat i vodní rostliny, včetně kriticky ohrožených druhů.
Invazní raci nesou v krunýři (doslova) ještě jeden trumf. Plísni podobný mikroskopický patogen Aphanomyces astaci – račí mor. Sami jsou vůči němu rezistentní, ale pro naše původní raky je toto onemocnění smrtelné. Právě teď se tak našim rakům děje to, co provedl Indiánům bílý muž s neštovicemi.
Nejjednodušší a zároveň nejlevnější metodou, jak se bránit invazním rakům, je informování široké veřejnosti o jejich škodlivosti, což je také důvod, proč čtete tento článek. Bohužel, stále dochází k přenosům nakažených raků na nové lokality laickou veřejností, ať už jde o vysazování do okrasných rybníčků na zahradách, pokusy o „záchranu“ například při výlovech rybníků či zbavování se nechtěných domácích mazlíčků.
Pokud se invazní raci někde objeví, není již na většině lokalit jejich úplné vyhubení možné. Jedinou cestou ochrany před nimi je pravidelně a opakovaně redukovat jejich početnost ručním sběrem nebo odchytem do vrší, ideálně v kombinaci s dalšími postupy, jako vysazováním jejich predátorů (úhoř, mník, candát, sumec, jelec tloušť, ale i larva vážky). Případně, kde to je možné, lze také vypustit nádrž, raky vysbírat a poté nechat na zimu lokalitu vymrznout či v létě letněním vyschnout.
Pokud vás tato problematika zaujala, vyzkoušejte naší aplikaci Raci v ČR, kde se dozvíte více a můžete nám pomoci s mapováním výskytu raků!
Tento projekt byl podpořen grantem z Norských fondů