Chodit na taneční, nebo nechodit na taneční? Pro některé volba není těžká – rodiče si usmyslí, že taneční jsou přece tradice, že na ně sami chodili a jak jsou za to teď rádi. Nejedna budoucí hvězda parketu se ale sama a s nadšením rozhodne upsat se k tomuto nemalému závazku. A skutečně, mnohým prostě valčík, cha-cha nebo jive jdou přirozeně a večerní dvouhodinovku očekávají s nadšením. Jak je všeobecně známo, není vzácností při tanci dokonce najít lásku, i když vám třeba šlape na nohy. Pokud lekce (a to ani ty country, latino nebo disco) neflákáte, s největší pravděpodobností se časem zlepšíte a třeba si tanec zamilujete. Někoho šoupání po parketu dokonce uchvátí natolik, že se rozhodne jít do tzv. pokračovaček a svoje taneční skills zdokonalovat dál.
Předvést se rodičům můžete na prodloužených lekcích a různých tematických plesech (vánoční, maškarní, květinový), kde zpravidla hraje živý orchestr. Tato část bývá oblíbeným aspektem tanečních, a to i přes pekelný žár panující v sále a přepálené ceny. (Správně, je to Lucerna!)
V realitě se ale tanec pro velké množství mých vrstevníků z Vavrušky stává spíše výhružkou a dobrodružná znělka signalizující začátek lekce je zvuk děsivější než ranní budík. Často nenáviděnou klíčovou částí je samozřejmě dámská a pánská volenka. „Dámy, zadejte se“ ohlašuje občas trapné žádání o tanec, kdy na vás pochopitelně ne vždycky vyzbyde ten ideální partner. Když to potom vám nebo partnerovi (nebo nedejbože oběma) nejde, nepříjemnou hodinku občas nezachrání ani vzrušující small talk.
Pro čtenáře, kteří na taneční zatím nechodí, ale uvažují o tom, může otázka – „Chodit, či nechodit?” – vzbuzovat nejistotu a obavy. Proto jsem se ostřílených tanečníků, kteří na taneční zrovna chodí nebo chodili, zeptala na jejich názor týkající se této kontroverzní tradice.
Baví tě taneční, nebo ne? Proč?
„Ne. Moc jsem to neuměl a nelíbilo se mi koukat lidem do očí.“
„Ano! Protože se naučím tancovat a potom budu pro všechny hrozně přitažlivej.“
„Já nevím. Jak kdy. To bych si musel ještě rozmyslet.“
„Občas. Mně vadí, že mám zabraný každý odpoledne v neděli. Ale taky se scházím s kamarádama.“
„Asi ano a zároveň ne. Naučím se nový věci, ale fakt to zabere půlku neděle.“
„Ty taneční mě hrozně baví, jako hrozně moc. Už deset let tancuju a je to úplně jinej druh tance než na co jsem zvyklá. Je to takový ozvláštnění. A taky mám dobrého tanečníka.“
„Mám k tomu neutrální postoj. Beru to tak, že bych tam měla chodit, protože tam chodí všichni. Renesanční člověk prostě umí tancovat. Way to překonat buranství. Ale **** mě hlavně to dojíždění.“
Věřím, že jste se alespoň s nějakou odpovědí ztotožnili nebo vám pomohla k rozlousknutí té náročné otázky. I když jsou taneční naše česká tradice a tak trochu patří ke středoškolskému životu, rozhodně to neznamená, že se tím musíte každý týden trápit, pokud se vám do toho nechce. Já bych si svoje rozhodnutí chodit do tanečních (kromě kritických nedělních chvilek) měnit nepřála.