rozhovor s Janou Urzovou
S paní profesorkou Urzovou jsme probrali svobodu skrz naskrz. Od té občanské jsme se dostali až ke svobodě nás, studentů. Dotýkáme se zde i anarchokapitalismu, myšlenkového směru, kterým se paní profesorka řídí.
Co Vás napadne jako první, když se řekne svoboda?
Tak to jsou dvě věci. První je život beze strachu. To kdysi řekl, myslím, Horatio, že nikdy nemůže být svobodný ten, kdo žije ve strachu. Strach třeba před následky toho, co člověk řekne, což je princip totality, kdy jsou lidé drženi v nesvobodě právě strachem.
Tou druhou je možnost rozhodnutí, možnost volby. To znamená, že na základě svých informací rozhoduju o sobě, svém majetku, o svém volném čase, o tom, kam pojedu, kam nepojedu a podobně. To pro mě znamená svoboda.
dvě třetiny peněz, které si vydělám, musím dát státu
Máte tolik svobody, kolik chcete?
No, ani omylem. Už jenom to, že dvě třetiny peněz, které si vydělám, musím dát státu. Nebo spíš stát mi to násilím sebere na daních. Buďto na zjevných daních nebo na maskovaných, třeba životním pojištění. Zdravotní pojištění není pojištění, ale vlastně taky daň. Takže dvě třetiny příjmů, které mám, mi někdo vezme a rozhoduje o nich. Nemůžu rozhodovat já sama. Už to je základní nesvoboda.
A potom máme spoustu různých omezení – co se musí, co se nesmí. Původně to možná bylo nařízení s dobrým úmyslem, ale to už tak dávno není.
Takže ne. Nemám tolik svobody, kolik bych chtěla.
Kde je podle Vás na světě největší svoboda?
Tady. V porovnání s tím, co člověk vidí ve světě, co se kde děje, ze zkušenosti třeba
mých přátel z jiných částí světa. Myslím si, že jsme na tom ještě velmi dobře. Máme vysokou míru svobody. Není to samozřejmě ideální, ale v porovnání s tím, co se děje na východě, v Africe, v Americe, si myslím, že jsme na tom velmi dobře.
Vidíte zásadní rozdíl ve svém životě a životě svého okolí v porovnání s minulým režimem?
Rozhodně. Týká se to právě strachu. Režim před revolucí byl čistě totalitní, to znamená, že člověk mohl být popotahován i za to, co udělali nebo řekli jeho příbuzní. A pořád tam byla taková ta možnost, že když neuděláš, co ti režim řekne, přijdou následky. Nebudeš mít práci, kterou chceš, nebudeš moct studovat. Už jenom skutečnost, že se nemohlo cestovat, byla obrovské omezení. Asi nejsvobodnější doba byla devadesátá léta a od té doby to jde, řekněme, od desíti k pěti. Ale rozhodně jsme se nedostali k té míře nesvobody, která byla před revolucí. Teď se máte docela dobře, co se svobody týče.
Vy se řídíte myšlenkovým směrem, který se jmenuje anarchokapitalismus, je to tak?
Ano, je to tak.
stát má monopol na násilí
Mohla byste ho čtenářům přiblížit?
Já to zkusím velmi stručně. Anarchokapitalismus vychází z několika myšlenek a jednou z nich je absolutní nedotknutelnost osobního vlastnictví. To znamená, že o tom, co mi patří, si mám právo rozhodovat sama, do toho mi nikdo nemůže mluvit. Takže rozhoduju o svém majetku, co s ním udělám nebo neudělám, jestli ho někomu dám a podobně. To, co mi patří, je moje a mám právo si to chránit. S tím souvisí i to, že moje tělo je můj majetek, o těle rozhoduju já, ať už se to týká zákroku, tetování, ale taky toho, co můžu do těla vpravit, ať už je to legální nebo nelegální.
Další myšlenkou je princip neagrese. To není úplně princip nenásilí. Já mám právo chránit sebe nebo svůj majetek klidně i násilně, ale ne aplikovat agresi vůči někomu. Nevnucovat svoje myšlenky a rozhodnutí někomu násilím.
A vlastně z těchto věcí vyplývá, že odmítáme stát jako takový, protože stát má monopol na násilí a přesně tyhle záležitosti porušuje. Ať už je to nedotknutelnost osobního vlastnictví, vlastnictví těla, ale i omezování svobod. Princip, který nutí člověka mít pocit, že bez státu by to nešlo. Ale ono by to určitě šlo.
Další z myšlenek anarchokapitalismu je respektování smlouvy. Pokud se na něčem dohodnou dobrovolně dva lidé, nikdo nemá právo jim do toho zasahovat. To znamená, ať už je to zaměstnavatel, zaměstnanec, obchodní jednání… A stát si uzurpuje právo do těchto osobních a dobrovolných smluv zasahovat.
Takže Vy si myslíte, že lidé by byli schopni řídit se tímto myšlenkovým směrem?
Určitě ne hned. Od mala jsme indoktrinováni tím, že bez státu by to nešlo. Kdysi byli takhle indoktrinováni lidé tím, že bez otroků by to nešlo. Ale že to jde, to vidíme velmi zjevně. Tenkrát si to taky nedokázali představit.
Každý člověk, když uvažuje, zda by to šlo bez státu, uvažuje podle toho, co zná. V devadesátých letech se řešilo, proč nemůže být soukromé, nestátní zdravotnictví a tvrdilo se, že všichni doktoři by si zřídili plastickou chirurgii a nikdo by nedělal ORL, chirurgii,… A vidíme, že to jde docela dobře.
Bude to dlouhá doba. Musí se začít, řekněme, postupně už tím, že nebude myšlenka nutnosti státu vnucována dětem už od mateřské školky. Postupně. Tak, jako to bylo s ženskými právy. Před sto lety se říkalo: „Ženy nemůžou studovat, nemůžou volit.“ Nerodily by se děti. Prostě byla by to strašná anarchie, strašná krize. No a to, že můžete studovat a můžete volit, bereme teď jako naprostou samozřejmost. Takže určitě by časem ta možnost byla.
„Právě svobodou platíme za každou další pravomoc státu.“ To je věta z vašeho webu urza.cz. Myslíte si ale, že jde o nezbytnou výměnu?
No, z pozice státu to je nezbytné, ať už tvrdí, že to není pravda, ale stát má monopol na násilí. Má monopol na ledacos a má právo a možnost potlačovat konkurenci. Regulovat konkurenci, úplně zakázat konkurenci. To znamená, když se mluví o pravomocích státu, vlastně regulace toho, co stát dělá, by mohl dělat někdo jiný. A myslim si, že co se týká obchodu, lidé velmi dobře chápou, že kdyby nějaký pekař měl monopol na pečení a měl ozbrojené složky, které budou ničit ostatní pekárny, že to je špatně. Ale přesně tohle dělá stát. Každá pravomoc, kterou si uzurpuje, znamená, že je někomu brána svoboda.
úplně nejlepší je žádný stát
Jak by podle Vás tedy vypadal ideální stát s naprostou svobodou?
Já tomu rozumím, ale úplně nejlepší je žádný stát. V historii už to bylo. Třeba v Bibli je popsána doba soudců, kdy Izraelité měli pravidla, měli soudce, dobrovolně se jim podřizovali. Island se ve středověku velmi blížil nestátnímu zřízení.
Žádný stát, když si uvědomíme, že je to jenom legalizovaná mafie. Stát dělá totéž co mafie, vybírá výpalné na ochranu, bere část peněz, sám s nimi nakládá podle svého a když se říká, že stát poskytuje i dobré věci – Yakuza se taky stará o svoje lidi. Takže v okamžiku, kdy tady na to přistoupíme, tak si uvědomíme, že bez mafie to jde taky, takže to znamená i bez státu.
Minimálně máte svobodu tady nebýt.
Mají podle Vás studenti na této škole dostatečnou, nebo dokonce úplnou svobodu?
Úplnou svobodu ne, ale už jenom to, že tady jste dobrovolně, že ta škola vám nebyla přidělena, že jste si to sami vybrali, je součástí svobody. Dobrovolně jste přistoupili na to, že tady budete studenty, to znamená se vším všudy, i s dodržováním školního řádu a pravidel, která tady jsou. A myslím si, že i v rámci těch pravidel, na která jste dobrovolně přistoupili, máte velkou svobodu. Minimálně máte svobodu tady nebýt. Hlasování nohama, prostě „jdeme pryč“. Takže pokud někdo nebude srozuměn s pravidly tady, tak může kdykoliv odejít a nikdo ho nedrží.
Ale myslím si, že i možnost volby toho, jestli se budete přezouvat, nebudete přezouvat, co budete nosit na sobě, jaký budete mít účesy. A pokud se někdo cítí nesvobodný třeba v tom, že má pevně daný rozvrh a předměty, které by nechtěl studovat, to je součástí té dobrovolné smlouvy na kterou jste přistoupili, takže si myslím, že jste na tom docela dobře.
Je podle Vás možné, aby měli všichni lidé naprostou svobodu, aniž by tím omezovali nebo ohrožovali svobodu někoho jiného?
Já si myslím, že ano. Sice se zase někdo může ohradit, že to je velmi naivní, ale je to totéž, co už jsem řekla. Existence systému bez otrokářství, systému, kde ženy a muži mají stejná práva před zákonem – tohle nebylo vždycky samozřejmé. Určitě existují lidé, kteří si představují svobodu v tom, že mohou komukoli ublížit na počkání, ale v okamžiku, kdy bude stoprocentní svoboda pro všechny, tak ten, který by byl potenciální obětí, má svobodu se bránit a nebo to na někoho delegovat. To znamená platit si svojí ochranu, ale zase dobrovolně. Takže určitě ta možnost je a já doufám, že někdy v průběhu desítek, možná stovek let bude společnost svobodnější než teď.
Samozřejmě lidé jsou lidé, takže vždycky někdo může být obětí agrese, obětí loupeže, to se stát může, ale už jenom to, že má možnost se bránit, je součástí svobody.