Jak už jste jistě z názvu na přední straně pochopili, hlavním tématem dnešního čísla jsou vztahy. Můžete se o nich dočíst z různých úhlů pohledu a perspektiv; ostatně jako vždy. Já se zaměřila na vztahy sourozenecké, se kterými mám doposud bohaté zkušenosti. Jakožto starší sestra bych mohla vyprávět mnoho vtipných, komických, ale i děsivých zážitků se svým mladším sourozencem; a to mám, prosím pěkně, pouze jednoho. Už jen z pouhé představy žít s více těmito úžasnými tvory pod jednou střechou se mi tvoří osypky. Dnes tu ale nejsem proto, abych na sourozenecké vztahy házela špínu, spíše naopak. Ráda bych zde rozvinula takovou menší teorii.
Nemusíme určitě polemizovat o tom, že existují dva typy lidí. Ti, kteří vyrůstali jako jedináčci, a ti, kteří vyrůstali minimálně s jedním sourozencem. Zamysleli jsme se však někdy, jaké by to bylo v té opačné situaci? Tedy místo se sourozenci vyrůstat sám, nebo naopak nevyrůstat sám, ale s kupou sourozenců?
Já si totiž občas s podobnými myšlenkami pohrávám. Jaké by bylo vyrůstat jako jedináček? Mít většinou vše pouze sama pro sebe, nemuset se o nic dělit, ani se zbytečně přetahovat. Nemuset se ohlížet na potřeby a zájmy svých bratrů a sester, protože jsem uzavřená ve své vlastní bublině, kterou mi nemá kdo propíchnout. Na jednu stranu velmi lákavé, ale nebyla by to pak ve výsledku nuda? Podle mě je totiž alespoň jeden sourozenec super znevšednění už tak šíleného dne. Nikdy nemůžete vědět, s čím vaše drahá sestřička nebo bratříček zrovna vyrukuje. A občas vás může dost mile překvapit; třeba když je ochotný jít s vámi i přes své kulturní barbarství do opery. Na druhou stranu, naprosto rozumím těm, kteří se svými sourozenci nevychází a tudíž s nimi nechtějí trávit ani o sekundu života navíc a narodit se jako jedináček by možná brali všemi deseti. Rodinu si totiž člověk bohužel (nebo bohudík) nevybírá.