Stejně jako velká část studentstva na Arabské nepatřím mezi šťastlivce, kteří do školy jezdí dvě zastávky metrem. Proto je každé mé školní ráno započato občas i hodinovou zážitkovou cestou meziměstským autobusem. Po roce takového cestování už jsem si zvykla na cestu mezi svým domovem a školou. Když se ale ocitnu mimo své zajeté koleje (pun intended), nastává velký problém.
Při plánování cest do Prahy je pro mě nepostradatelným kamarádem IDOS, který za celou svou cestu zkontroluji minimálně stokrát, přestože jsou na trase třeba jen dva přestupy. Mezi hlavní rizika dojíždění patří zpoždění, se kterým musí počítat každý cestující (kromě Pražáků, ti chodí vždycky poslední). Někdy ale doprava naopak překvapí a vaše půlhodinová rezerva se vám vymstí. Na druhou stranu je to asi lepší než přijet pozdě.
Věc, která mi cesty hromadnou dopravou usnadňuje, je Lítačka. Nejen že díky ní ušetřím peníze, ale také odstraňuje nepříjemnost v podobě rozhovoru s řidiči, kteří dokáží být pořádně nepříjemní. Taky šetří čas, protože se nemusím snažit přijít na to, jak fungují automaty na jízdenky.
Při cestování tramvajemi se většinou spoléhám na své pražské kamarády, kteří záhadně vždy ví kam nastoupit, kde vystoupit a jak vybrat nejvýhodnější trasu. Naštěstí jsou vzdálenosti mezi tramvajovými zastávkami dostatečně krátké na to, abych se při omylu zvládla vrátit zpět na výchozí pozici. Mému zmatení vůbec nepomáhá to, že kolem projíždí auta a všude chodí lidi.
V metru se spoléhám na velmi jednoduché a přehledné značení, bez kterého bych byla v koncích. Velké šipky a nápisy na každém rohu jsou opravdu geniální. Potíž ale znamenají výstupy z metra, kterých je na některých stanicích tolik, že si pokaždé vyberu ten špatný, tedy nejlépe ten, který vede na úplně druhou stranu, než chci. Zkušenější cestovatelé dokonce zvládají vybírat si vagon podle toho, kde budou vystupovat. To je pro mě něco naprosto nepochopitelného a je to jedna z dovedností, kterou jako cizinec nejspíš nikdy nezískám. Ve večerních hodinách, kdy se mé orientační schopnosti vytrácí zcela, je mým jediným záchytným bodem zdlouhavé hlášení: „Příští stanice Nádraží Veleslavín. Přestup na autobus směr letiště. Transfer to a bus that is going to the airport. Přestup na linky S a další vlakové spoje.“ Nádraží Veleslavín je stanice, kterou znám jako vlastní boty, a nedám na ni dopustit, protože na ní začíná i končí většina mých pražských dobrodružství.