V dnešní době do našeho slovníku proniká stále více a více výrazů z angličtiny. Někteří z nás okoření angličtinou snad každou svou větu. V minulosti proti cizím vlivům na naši mateřštinu bojovali národní obrozenci, a tak se nabízí otázka: Čeká nás druhé národní obrození?
Angličtinou jsme obklopeni ze všech stran. Sociální sítě, filmy, knížky, škola. Z tohoto důvodu je stále častější mluvit jakousi slátaninou angličtiny a češtiny. Každý z nás nějaké to anglické slovíčko použije denně. Někdy proto, že si na vhodný český ekvivalent nemůže vzpomenout, někdy proto, že se v češtině takové slovo ani nenachází. Já sama jsem se několikrát při psaní tohoto článku přistihla, jak si překládám nějakou anglickou frázi do češtiny, protože se pro mě pomalu stává normou přemýšlet v angličtině. Prekérní situace ale nastává, když sice přesně víme, co chceme říct, ale nemůžeme si vzpomenout ani v češtině, ani v angličtině. V takovém případě nepomůže ani překladač. Tento fenomén může tvořit problém zejména v komunikaci s lidmi ze starších generací, kteří se s množstvím cizích výrazů v naší mluvě nemusí umět poprat. Je to pochopitelné, mnozí neměli ani možnost angličtinu studovat. Nejen u nich však může dojít k nedorozumění. Při používání anglicismů musíme brát ohledy i na naše přírodovědně nadané kamarády, kteří mohou mít s cizími jazyky problémy.
Vůbec si nemyslím, že používat anglicismy je špatně. Nakonec by bylo ode mě pokrytecké je nekompromisně odsoudit. Jakási fúze těchto dvou jazyků je nevyhnutelná a k současné češtině neodmyslitelně patří. Také nezastávám radikální názor, že čeština upadá, či dokonce mizí. Jazyk se neustále vyvíjí a přizpůsobuje se aktuálním potřebám. Svět je propojen více než jindy a je praktické mít možnost se domluvit s lidmi po celé zeměkouli. Tyto změny ale nenastanou ze dne na den, a proto si myslím, že v blízké době zánik naší mateřštiny nehrozí. Zároveň je pro mě nereálná představa světa, který by mluvil jedním jazykem.