Možná už se vám někdy podařilo uspět v některé z olympiád, které se na školách pořádají. Já měla tu smůlu, že jsem se na základce vždy hrnula do věcí, které byly spojeny s němčinou, po hlavě. Retrospektivně je celá situace, do které jsem se v devítce na základce dostala, velmi paradoxní. Já osobně mám velké problémy s vyjadřováním se na veřejnosti; v češtině ze mě padají alespoň souvislé věty, pokud mám ale začít mluvit anglicky či německy, sypou se ze mě pouze slovíčka a fráze bez špetky správné gramatiky a smyslu. A mé pokusy o účast v olympiádách také vždy dopadaly katastrofálně. Proto jsem byla VELMI překvapená, když jsem uspěla ve školním kole německé olympiády, a postoupila do dalšího, okresního kola. To se mi nikdy předtím nepodařilo (a už zřejmě nikdy nepodaří) a osobně jsem to brala jako takové malé vítězství.
Pokud jste se nikdy podobné švandy neúčastnili, zde je malá ochutnávka toho, čím si musíte projít. Vše začíná poslechem, který je dost často odstupňovaný do několika úrovní, aby se lehce vyfiltrovaly rozdíly mezi jednotlivými studenty. Dost často po poslechu následuje gramatika, která se ale většinou skládá pouze z doplňování koncovek a členů, což není ve výsledku vůbec obtížné. Nejnáročnější je ale, minimálně pro mě, třetí a poslední část. To je totiž mluvení, které mi, jak jsem již avizovala, nejde.
Události, které ale následovaly po kole okresním, jsem si už nedokázala představit ani v největších nočních můrách. Z okresního kola do kola krajského a odtud přímo do republikového. Vážně jsem si připadala jako ve snu, vozila jsem se na vlnách urputných bolestí břicha, které způsoboval stres, a na vlnách neuvěřitelné radosti, způsobené neočekávaným úspěchem. Na druhou stranu by bylo ale asi fér podotknout, že zrovna tento konkrétní ročník byl svým provedením velmi atypický. Celá země se v tu dobu zmítala v covidovém lockdownu, takže probíhalo vše online. A možná právě tato skutečnost mohla mít na můj „úspěch“ určitý dopad.
Nejhorší ze všeho ale ve výsledku bylo, že si ze všech úspěšných účastníků různých olympiád udělal kraj propagační materiál. Zřejmě je projevem úcty, že si vás hejtman/ka kraje po předchozích zásluhách pozve do svého sídla, předá vám diplom, vyfotí se s vámi a pozve na „malé“ občerstvení, já to ale brala diametrálně odlišně, spíše jako politiku, která by do školy patřit neměla. Takže jestli to takto probíhá po jakémkoli úspěchu, kterého se vám ve škole podaří dosáhnout, jsem vděčná Bohu, že to bylo poprvé a naposledy.