Změna v zaměstnání je dneska už běžná věc. Dřív to ale běžné nebylo. A změna povolání? No tak to už teprve ne. Přesto na chodbách potkáváte profesorku, která si něčím takovým prošla a možná to ani netušíte. Ale její studenti nejspíš vědí, o kom je řeč. Ano, je to paní profesorka Horáčková. Práci pedagožky se začala věnovat hned po dostudování FF UK. V letech 1989 až 1995 ale také současně pracovala i v Českém rozhlase. Navíc se tam dostala těsně před významnou událostí našich dějin – Sametovou revolucí. Kromě toho jsme se také bavily o rozhovorech se zajímavými osobnostmi, o práci pro TV Nova, nebo co se paní profesorce někdy zdá.
Jak jste se k práci v Českém rozhlase dostala?
V té době jsem učila asi dva roky na Střední průmyslové škole strojnické na Proseku. Ale moc mě to nenaplňovalo. Pak mi jeden známý řekl, že v Československém rozhlasu vyhlašují konkurz do redakce Mikrofóra. To byl rok 1989. Já se do toho konkurzu přihlásila a dostala nabídku pracovat jako externista pro Mikrofórum. Pracovala jsem velmi aktivně pět let. A to jsem pracovala tam a zároveň na té průmce, od roku 1992 pak na Arabské. Dost mě to bavilo, a navíc přišel listopad 89, což byla ta nejlepší doba pro to se něco naučit.
Co bylo náplní vaší práce?
Točila jsem reportáže, naučila jsem se stříhat, psát scénáře, vysílala jsem živě ze studia. Dělávala jsem různé komponované pořady nebo překládala z francouzských časopisů. Hodně jsem chodila i do Francouzského institutu na vernisáže a tiskovky. Nebo když jsem jela do zahraničí, tak jsem odtamtud telefonovala a popisovala, co se tam děje. Takže můj běžný den vypadal tak, že jsem ráno vyjela na průmyslovku, odpoledne se přesunula do rozhlasu a v noci se vracela domů.
To všechno bylo náplní vaší práce už od začátku nebo jste se k tomu dostala postupně?
Já bych řekla, že hned od začátku. My jsme měli hroznou kliku, my, kteří jsme udělali ten konkurz. Protože rok 89 byl přelomový a někteří lidé odešli, někdo zůstal, ale my jsme se najednou dostali ke spoustě věcem.
Takže vás jako začátečnici vůbec nedrželi stranou, když začala revoluce. Do všeho jste se zapojila a byla aktivní.
Asi jo, a docela mě to i zpětně překvapuje, jak rychle to šlo. Před 17. listopadem jsem byla ještě na Moravě na akci písničkářů a za pár dnů mi volal kolega nade mnou, jestli bych v úterý 21. nepřišla do rozhlasu se studenty, aby tam vyprávěli o revoluci.
Vy jste velice brzo dělala rozhovor s Václavem Havlem. Jak na něj vzpomínáte?
Na ten rozhovor a na ten přístup vzpomínám a zpětně to vidím jako neuvěřitelné štěstí a událost. Na konci roku jsme měli opravdu volnou ruku. Když jsem přes vánoční prázdniny roku 89 přečetla knížku Dálkový výslech od Havla a Hvížďaly, tak jsem se 26. prosince rozhodla, že s Václavem Havlem natočím rozhovor. Šla jsem do Špalíčku, tam mi dala ochranka kontakt na manželku tiskového mluvčího a spojila se s ní. Večer jsem se dozvěděla, že mám přijít další den 27. a mám na rozhovor patnáct minut. Já se strašně bála, patnáct minut je málo, byla jsem z toho na nervy. Celou noc jsem ležela s otevřenýma očima a v polospánku si opakovala sedm otázek, které jsem si vymyslela. Další den jsem šla pro magneťák a pak natočit ten rozhovor do Špalíčku. Havel byl nesmírně vstřícný, až takový plachý, ale na ty otázky odpovídal s chutí, takže asi nebyly úplně hloupé. Bavili jsme se třeba o Peroutkovi, demokracii nebo co čeká naši společnost. A ještě ten den se to sestříhalo a vysílalo. Byl to opravdu husarský kousek.
A jak vzpomínáte na Havla?
Na Václava Havla vzpomínám s úctou a s láskou. Když se mi narodil syn a já přemýšlela, jestli odejít z rozhlasu nebo z Arabské, tak jsem se rozhodla díky němu. V tom rozhovoru mi totiž řekl, že musí vyrůst několik generací nových mladých lidí, aby se společnost změnila. A tak jsem odešla z rozhlasu. Rozhodl za mě a jsem mu za to vděčná.
To byl důvod, proč jste nakonec odešla, kvůli synovi.
Jednak kvůli rodině a jednak proto, že ta svoboda v rozhlase tehdy podle mě už nebyla tak bezbřehá, už se tam začala promítat nějaká politická korektnost. Přišlo mi, že je tam taková zbytečná autocenzura, a to mě nebavilo. A zároveň jsem měla pocit, že to nejlepší jsem tam už prožila.
Přišlo mi, že je tam taková zbytečná autocenzura, a to mě nebavilo.
Vy jste těch rozhovorů dělala mnohem víc, na koho vzpomínáte nejraději?
Na spisovatele Čechoameričana Jana Nováka. Ten mě nadchnul, protože jsem ho pozvala do pořadu, kde jsme mluvili o politice, o něm, o všem a do toho vybíral muziku. Bylo to strašně fajn. Pak mi do knížky napsal, že ten rozhovor nebolel, tak to jsem měla radost. Vzpomínám taky na umělkyni Ester Krumbachovou. Ta byla inspirativní od okamžiku, kdy vešla do studia. Od ní si pamatuju větu, že ten náš život byl šedivácký a teď by mohl být konečně lepší, barevný.
Využívala jste toho, že jste vystudovala historii?
Určitě, třeba když jsem si pozvala profesora Jana Křena, odborníka na česko-německé vztahy. Řešili jsme spolu Mnichov 38 a odsun Němců. To nám mohli posluchači volat přímo do studia, tak nám někteří nadávali, že jsme proněmečtí a vyhrožovali. Propašovávala jsem historii, kde se dalo.
To nám mohli posluchači volat přímo do studia, tak nám někteří nadávali, že jsme proněmečtí a vyhrožovali.
Neměla jste potom strach, když vám posluchači vyhrožovali?
Ne. Myslím si, že lidi z rozhlasu nejsou v ohrožení, když se nepředvádějí ještě někde na obrazovce. Asi to bylo i tou dobou, ta doba byla taková, že ten strach nepřicházel. A možná to bylo i tím mládím, dneska bych se bála víc.
Stala se vám nějaká nemilá příhoda?
Měla jsem obrovskou příležitost natočit rozhovor s Karlem Krylem. A ten čas, který jsem s ním strávila, byl pro mě obohacující a mluvil nádherně. Ale v rozhlasu jsem zjistila, že z toho nemám nic, že jsem asi špatně zapnula magneťák. Dodnes si to vyčítám. Já jsem pak volala Karlu Krylovi, ale on mi řekl, že dává rozhovor jenom jednou, a to jsem samozřejmě chápala, ta věta byla jasně řečená. Ale poučila jsem se z toho, pak už se mi to nikdy nestalo.
Posloucháte rozhlas, sledujete jeho aktivity? Nebo to jde už úplně mimo Vás?
Já Český rozhlas často využívám jako pramen pro studenty. Ale že bych si sama zapínala pravidelně rozhlas, tak to nedělám. Nejsem stálý posluchač, ale určitě rozhlas své stálé posluchače pořád má. Ale asi už to nebudou mladí lidé. Ty osloví spíš podcasty, třeba Vinohradská 12. Já sama teď sleduju spíš Českou televizi.
Myslíte si tedy, že Český rozhlas ztrácí své posluchače? Když byste to srovnala s tou dobou, kdy jste tam pracovala.
Rozhodně. Myslím si, že v 90. letech byl hodně poslouchaný a byl vnímán jako zdroj ověřených informací, které přicházely ve správný čas. Také je to tím, že lidi byli z těch dob komunismu vyprahlí po informacích ze svobodných médií. Dnes bych tipla, že to bude generace lidí středního věku dál. Myslím si, že ze studentů Arabské nikdo rozhlas neposlouchá.
Jak na své působení zpětně vzpomínáte a nelitujete, že jste se do rozhlasu později nevrátila?
Když jsem měla pocit nějakého zmaru při práci kantorky, tak jsem si někdy říkala, že jsem měla zůstat. Mě to strašně bavilo, mělo to nějaký náboj. Ale zpětně si po takovém zalitování řeknu, že nelituji. Měla jsem si tím projít. Byla to éra, kterou jsem chtěla prožít. Znamenalo to pro mě obrovskou vzpruhu a inspirovalo mě to při práci dál. Takže dneska toho nelituju, ale byla to jedna z nejlepších etap mého života.
Občas se mi zdá, že dostanu nabídku udělat skvělý pořad. A v tom snu neodmítám. Asi bych se tedy vrátila, kdyby ta možnost přišla, ale jsem realista. Když slyším, jací tam jsou mladí lidé, tak si říkám, že je to z mého pohledu nereálné. Nechám to v rovině toho snu. Ať to dělají mladí lidi, kteří vidí svět správnýma očima. Přála bych rozhlasu, aby ho oživili mladí novináři.
Občas se mi zdá, že dostanu nabídku udělat skvělý pořad. A v tom snu neodmítám.
Vy jste se dostala i k televizi Nova. Říkám si, jak se stalo, že jste z rozhlasu přešla do Novy?
Já jsem znala člověka, který jako dramaturg pracoval pro pořad, který měl formát talkshow. Jmenovalo se to Proč? Ten formát se moc dlouho na Nově neudržel, protože Nova byla hned od začátku komerční televize. Byl to podobný formát jako Interview ČT. V té době jsem už sice působila na Arabské, ale byla jsem doma se synem. A tomu dramaturgovi jsem řekla, že bych měla nějaký nápad. Poslala jsem mu zajímavé hosty a on mi řekl, ať to připravím. Dělala jsem rešerše a vlastně takový scénář.
Hostem byl třeba herec, politik, bývalý pracovník Svobodné Evropy a svobodný zednář Martin Štěpánek. Pak to byl bratr Tomáše Kolovrata a další. Ale ten výsledek nebyl to, co jsem si představovala. Udělala jsem scénář a moderátor to znevažoval, byla to spíš show. Připravila jsem něco, za co jsem se nestyděla, a vzniklo z toho něco, z čeho mi vstávaly vlasy hrůzou. Například podmínkou bylo napsat, co si ten člověk nepřeje, aby se o tom mluvilo. A samozřejmě, že moderátor se na to hned na začátku zeptal. Takže jsem brzo odešla. Myslela jsem, že to bude seriózní.
Na závěr bych se vás chtěla zeptat na současnost. Jestli máte nějaké plány do budoucna nebo jestli neuvažujete zase o jiném povolání?
Jiné povolání už neplánuju. To, co dělám teď, pořád přináší nové příležitosti, někam se posouvám. A zpětná vazba od studentů mi dává pocit, že to není úplně marná práce. Ve svém věku asi už takovou změnu neplánuju. Ale možná kdybych se pak nudila, tak bych chtěla napsat. Vždy to byl můj sen. Řekla bych, že úplně těžkopádně nepíšu. A možná si jednou sednu a něco napíšu. Spíš to nikdy neudělám, ale snít o tom můžu.