s paní profesorkou Petříčkovou
I do tohoto čísla jsme si pro vás připravili rozhovor s dalším členem pedagogického sboru našeho prestižního institutu. Jak už jste si z názvu pravděpodobně přečetli, jedná se o paní profesorku Petříčkovou. Celý rozhovor, stejně jako celé číslo, se točí okolo tématu smrt, ale nebojte, zas tak morbidní to není. Při rozhovoru jsme se i zasmály a doufáme, že i vy se při jeho čtení alespoň trochu pobavíte.
CO JE PODLE VÁS SMYSLEM ŽIVOTA?
Neumím na to odpovědět. Opravdu na to neumím odpovědět. Možná chovat se jako slušný člověk?
A MYSLÍTE SI, ŽE KAŽDÝ NAJDE SVŮJ SMYSL ŽIVOTA?
Ne, myslím, že ne. Asi chcete abych to rozvedla. To znamená, že člověk je schopen určité sebereflexe nebo reflexe toho, co dělá a není štván jenom okolnostmi a tupě na ně jen tím pádem reaguje, si myslím.
NAŠLA JSTE HO VY?
Možná jo. Pokud možno moc nelhat, což je, řekněme si to upřímně, dost obtížné. A chovat se slušně. A v posledních letech se učím chovat také solidárně. Solidarita vůči těm, kteří to potřebujou. Dobrý, ne? Jako takový ušlechtilý smysl života, že jo? A sem tam někomu vynadat.
MYSLÍTE SI, ŽE JE NĚCO PO SMRTI?
No, jednak o tom nemůžeme mít žádný vědění, že jo. Když jsem zvažovala nabídky různých náboženských systémů, takový elementární přehled mám žejo, tak mě žádná na tom trhu nabídek neuspokojila a některé mě upřímně vyděsily. Například, nikoho se nechci dotknout, ale například po věčnosti zírat na slávu boží mně připadá hodně monotematické. To máte slávu boží nebo reinkarnaci, tam jsou určitá rizika, co si budeme namlouvat. A nebo můžete splynout s nějakým nadosobním principem. Tak jo no, to asi tak dopadne.
JSTE SMÍŘENÁ SE SMRTÍ?
To, že člověk nemá žádnou vědomost o tom, co bude po smrti, já se tam taky nechci nějak extra hrnout, abych tu povědomost získala, asi neznamená, že je s tou smrtí úplně smířený. Já znám lepší varianty než umřít. Jo, chápu, že za určitých okolností je to východisko, ale ty okolnosti jsou hodně extrémní. Mám tu na mysli neutišitelnou bolest nebo něco takového. A speciální kapitola jsou třeba dobrovolné smrti u lidí trpících těžkými depresemi, které nejsou schopni zvládnout. Asi tak.
KDYBYSTE MĚLA POSLEDNÍ DEN ŽIVOTA, JAK BYSTE HO STRÁVILA?
Ha, to je jako jakou knihu si vezmete na ostrov! Teda víte to, znáte to. Kterou knihu si máte vzít na ostrov. Všichni řikaj‘ Bible nebo Švejk. Možná by bylo nejlepší si vzít nějakej tlustej cizojazyčnej slovník. Něco takovýho. Tuhle otázku jsem taky někde viděla a věděla bych, že je to poslední den života?
ANO.
No to bych byla hodně teda vykolejená, předpokládám. Všichni řikaj’, že by se smiřovali s blízkými. Já vám řeknu něco strašlivě přízemního. Já bych se pokusila poprvé v životě rychle vyházet všechny ty blbosti, co mám doma a rozdat peníze těm, který je potřebujou. Já se s nikým smiřovat nebudu! Nebudu chodit po škole a říkat: „Já jsem vám ublížila tou trojkou.” Ne! V žádným případě neublížila! Jo, budete chodit za těmi lidmi, kterým jste nemohla přijít na jméno, protože byli třeba podrazáci a budete jim říkat „Jsi sice podrazák, ale já umřu brzo, tak já ti odpouštím.” Ne! V žádným případě. Všechno má své meze.
JE PODLE VÁS ŽIVOT MOC KRÁTKÝ, NEBO NAOPAK MOC DLOUHÝ?
Hele to je demagogická otázka viďte, protože pro někoho je krátkej a… Je to tak akorát a někdy se mi zdá, že medicína dokáže zázraky na úkor kvality toho života. V pětadevadesáti samý hadičky, jednou vypnou elektřinu a je po vás.
V PĚTADEVADESÁTI SAMÝ HADIČKY, JEDNOU VYPNOU ELEKTŘINU A JE PO VÁS.
JE NĚKDO, S KÝM BYSTE SI CHTĚLA VYMĚNIT ŽIVOT?
Vopravdu ne.
JE NĚJAKÁ KNÍŽKA, KTERÁ VÁM ZMĚNILA POSTOJ K ŽIVOTU?
Všechny, skoro všechny, ale já tady nechci dělat propagandu. Všechny dobré knížky, asi nejvíc ty, který jsem přečetla na gymplu, protože jsem na to prostě měla čas. Jo a možná teď, když se setkám s originální knížkou, tak si uvědomím, že po tom jejím přečtení je ze mě trošku jinej člověk. Když to je opravdu něco nového, to zase není úplně vždycky, že mi to dává vidět svět kapánek jinak. Nejsou to žádný převraty. Ale já vlastně vím, co mi změnilo život. Já si to vlastně teď vybavuju! Mezi základkou a gymplem se u nás doma objevily knížky, první překlady Franze Kafky, které i možná tady (v knihovně, pozn. red.) jsou. Opravdu první, to bylo okolo 68. roku, a já jsem po nich sáhla. Nerozuměla jsem tomu skoro vůbec, ale to tomu nerozumím ani teď pořádně. Ne po těch velkejch věcech, co se recyklujou u maturity typu Proces, Zámek nebo Proměna. Samozřejmě Proměna jo, přece
víte, jak vám to říkám. Je to riziko se probudit. Člověk nikdy neví jak. Ale jsou to ty krátké, nesmírně poetické a záhadné texty. Jo, to přečtete kousíček, na stránce to začíná, na stránce to končí, a máte nad čím uvažovat. Tohle možná jo, ten Kafka, to náhodný, ničím neřízený setkání s ním. Jenom, že se to tam válelo u nás doma. Víc k tomu asi nepovím. Ne že by mi postoj k životu změnili Tři mušketýři.
CO BY PODLE VÁS KAŽDÝ MĚL ZAŽÍT, NEŽ UMŘE?
Nejen všechny ty krásný věci, o kterých všichni přirozeně sníte, ale i velké průšvihy. A s tím samozřejmě i schopnost se z těch průšvihů vyštrachat. Tak si myslím, že tohle by měli lidi
poznat a umět s tím zacházet. Ne očekávat úspěch, úspěch, úspěch a pak smrt, nýbrž úspěch, neúspěch, úspěch, neúspěch, neúspěch, neúspěch, smrt.
CO ČTETE?
Teď? Že mě se na to někdo ptal, ale to byli možná éčáci. Jo, ten Adam mě provokoval. To skoro nikdo nezná a já jsem to taky neznala. Mladší potomek to objevil. Je to maďarský autor. A neuměla bych to napsat, ale to vy po mně chválabohu nechcete. Vy si to můžete pak vygooglit. Jmenuje se László Krasznahorkai a je to jediný Maďar, který dostal Man Bookerovu cenu. Teď čtu Satanské tango, zatím jako jediné vyšlo v češtině. Syn od něj sehnal Melancholie vzdoru ve slovenštině a já jsem ještě ta generace, která je schopná ve slovenštině číst. To není tak marný, ne? I když ne všemu jsem rozuměla. A to si myslím, že by měli přeložit do češtiny. Naprosto mysteriózní. Počkejte si, až to vyjde v češtině a až na to budete mít čas. Líbí se mi, že ten obraz světa je taková permanentní destrukce. Ne, že by na cestu spadla atomová bomba, ale že se všechno pozvolna rozpadá.
MYSLÍTE SI TEDY, ŽE SMRT JE SPÍŠE POSTUPNÝ PROCES?
SMRT JE TAKOVÝ ÚPADEK UPADÁNÍ UPADÁNÍ UPADÁNÍ,
ČILI NEDOKONAVÝ ÚPADEK, DOKONAVÝ KONEC.
Umírání je postupný proces. Smrtí my označujeme možná nějakou limitu, přes kterou nemůžeme. Ostatně slovo smrt v češtině mě pořád nepřestává okouzlovat tou absolutní absencí jakékoliv samohlásky. Když si to srovnáte s jinými jazyky, tak ta samohláska říká jako „Dyť vono to nebude tak hrozný.” Ne, bude! Je to smrt!
JAK BYSTE CHTĚLA, ABY SI VÁS LIDÉ PAMATOVALI, POKUD VŮBEC CHCETE?
Každého si pamatuje jedna, možná dvě generace. Možná jako člověka, kterej projevuje, nebo se aspoň snaží projevovat smysl pro humor. A kterej není hysterickej. Je samozřejmě někdy hysterickej ve třídách, ale všichni věděj, že je to součást toho divadla žejo, který se tam oboustranně hraje.
KREMACE, NEBO RAKEV?
Kremace! Zabere to míň místa.
JAK BY VYPADAL VÁŠ EPITAF?
Epitaf, nad tím nepřemejšlim. Neumim na to odpovědět. To bych musela aspoň čtrnáct dní přemítat. Možná něco jako „Dejte mi všichni pokoj.”
Dejte mi všichni pokoj.
JAKÝ JE PODLE VÁS NEJHORŠÍ ZPŮSOB SMRTI?
Těch je asi víc. Dlouhá trýznivá, bez utišujících léků, násilná. Na co bohužel jsou lidi kadeti, jak trýznit druhé. My si, myslím, všichni dokážeme představit smrt v plamenech, postupné topení, dokážeme si představit postupné trýznění těla. Všechno je to jedna hrůza. Žádný velký gesta, já chci postel a morfium, poprvně v životě to okusit!
NÁSLEDUJE DIALOG O DROGÁCH, KTERÝ JE (Z POCHOPITELNÝCH DŮVODŮ) NEPUBLIKOVATELNÝ.
ZA CO NEBO ZA KOHO BYSTE BYLA OCHOTNA ZEMŘÍT?
Něco jako máte teď v latině. Dulce et decorum est pro patria mori (Je sladké a správné zemřít pro svou vlast)
TAKŽE BYSTE CHTĚLA UMŘÍT PRO SVOU VLAST?
Já bych chtěla jedině umřít, kdybych věděla, že ta smrt způsobila vznik světa, ve kterém by už nikdo za nic, za nikoho a kvůli nikomu nemusel umírat. Nebo kdyby člověk zvažoval, že zachrání nějakého konkrétního člověka. To si podle mě zaslouží úctu. Jednáte ušlechtile a přitom to není výsledek uvažování „Teď budu jednat ušlechtile a všichni se dívejte.”
MYSLÍTE SI, ŽE V NAŠÍ VLASTI JE PRO CO UMÍRAT?
Já myslím, že zatím ne. Podívejte se na Ukrajinu, tam je čemu čelit. My musíme, co alespoň já považuju za strašně nebezpečné, čelit nikoliv smrti, ale více života nebo jak to říct. Prostě umět se tomu postavit. Je to to samý, když je třeba blízkému člověku říct „Já s tebou úplně nesouhlasim.” A postavit se mu je někdy strašně obtížný. Zatím umírání ne. A chválabohu, že nemusíme za vlast umírat.
Zatím umírání ne.
SOUHLASÍTE S TVRZENÍM „O MRTVÝCH JEN DOBŘE”?
Ne. Nemůžu. To je jenom fráze. Podívejte se na některé velké historické postavy. Co o nich můžete říct dobrého. Co to je za blbost? Prostě ne. O mrtvých to, jak se vepsali do paměti.
PLATÍ TOHLE I PRO OMLOUVÁNÍ STÁŘÍM?
Pokud nebyla diagnostikována nějaká duševní malátnost, stáří neomlouvá nic. A nenechte se v tomhle ohledu vůbec vodit za nos. To, že se někdo belhá, ještě nutně neznamená, že musí přestat myslet.
Paní profesorce moc děkujeme, že si na nás našla čas a zodpověděla všechny naše otázky, i ty, které se sem již nevešly.