Ano, čtete správně. Náš současný šéfredaktor Kuba Mejzr se již několik měsíců potýká s nevyléčitelnou nemocí plnou utrpení, stresu a bolesti. Jinak řečeno, Kuba je již od září v maturitním ročníku a jeho dny na této škole se pomalu, ale jistě krátí. Těžko tomu uvěřit, ale jak vidíte, i s jeho průměrem z matematiky se to dá dotáhnout až na samý konec.
Kuba stárne, slábne a rád už by odešel do důchodu. Bohužel ho místo toho bude čekat podobné utrpení na vysoké škole, ale jak bude Kuba trpět i mimo Arabskou není tématem dnešního článku. Za to se mu můžeme vysmát zase jindy.
Jakub Mejzr umírá! Ne tedy doslovně, pouze na této škole. Po 30. červnu již nikdo z nás ve své e-mailové schránce nenajde hromadný email! A nejen, že vám již Kuba nebude psát líbesbrífy, od příštího měsíce od něj neuvidíte ani úvodník časopisu.
Od 1. dubna se z něj oficiálně stává šéfredaktor v důchodu. Konečně se bude moci začít věnovat aktivitám, na které po dobu své kariéry neměl čas, jako je rodina, krmení holubů, učení se na maturitu a doufání, že ta pravá smrt také brzy přijde.
Tímto ale nechci tvrdit, že Kuba z časopisu odchází, jen se z čela stolu přesunul na židli po mé pravici a dále pečlivě vytváří zápisy z našich schůzek.
Za celou redakci bych chtěla Kubovi poděkovat za vše, co pro náš časopis udělal.
Role šéfredaktora se ujmul bez váhání hned na samém začátku a pořádně se do toho opřel.
Už první číslo sešil vlastníma rukama jen jehlou a nití. Zařizoval první poslední a věřil v nás tak moc, že i první čísla tiskl z vlastní výplaty (né té imaginární časopisové) než jsme získali grant (který pak v novém školním roce málem utratil ještě před pololetím.)
Také za nás řešil všemožné problémy, za některé z nás psal omluvné články (ehh, rozhodně né za mě) vymýšlel a podporoval nové nápady a bez jeho organizačních schopností by časopis byl jenom jeden dobrý nápad a nic víc. Přestože si ho někdy dobíráme, má nás rád a my jeho samozřejmě také.
Děkujeme, Kubo.