Není možná, aby to někteří z vás nezaregistrovali, ale před pár týdny se před naší školou ze dne na den objevila záhadná díra. A naše redakce se v zájmu čtenářů a v honu za poznáním rozhodla vypátrat, co se za touto událostí skrývá.
Protože povinností novináře je ptát se a získávat odpovědi. Naše expedice sestávala ze skupiny A, která se skládala z Páji a Sáry, a skupiny B, to znamená Kuby a mojí maličkosti. Vybavení obou skupin bylo poměrně nenáročné, skupina A se vybavila pouze Sářinou učebnicí Teorie práva a několika dalšími podivnými knihami, které ve svém názvu podezřele často obsahovaly slovo ,,právo”. Účel neznámý.
Skupina B se po dlouhé přípravě a diskusi s opravdovými odborníky rozhodla přispět svou troškou do mlýna a vybavit se na expedici lépe. Jejich essentials se staly Nokie 3310 (nikdy nevíte, co se může stát), Hořické trubičky (koupeny v Lidlu, ne v Bille) a šest Kubových ponožek (bohužel všechny liché, i když všechny vesele barevné).
Připraveni na nejhorší, zaučeni pravidly první pomoci, vydali se, neohroženě a beze strachu vystavit se nebezpečí a padnout ve jménu nezávislé novinařiny, na plácek před Arabskou. Obě skupiny se setkaly v určený čas, ačkoliv se zpožděním dvacet minut.
Pája, jakožto nejmladší člen výpravy, se okamžitě dostala do čela skupiny a na okraj jámy se dostala nejrychleji. To byla ale velká chyba! Podcenila svůj odhad a neodhadla stabilitu jejího okraje. Měkká zemina se jí smýkla pod nohama, Páji vansky se zabořily do hlíny a celá redaktorka se propadla do jámy.
Zbytek expedice zkoprněl, ale neztratil hlavu a společnými silami zachránili mladou naději našeho časopisu z bahna. Po tomto nervydrásajícím momentu už nikoho ani nenapadlo vydat se takhle blízko k okraji.
Kuba nás nezapomněl poučit krátkým vzletným proslovem o tom, že by za nás za všechny nasadil vlastní život, kdyby na to došlo, a že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, ale že nikdo z nás tuhle jámu nekopal, tudíž nikomu žádné nebezpečí nehrozí. Když jsme nábožně a se zatajeným dechem poslouchaly tu řeč vedenou nad hrozivou jámou, cosi se v nás zlomilo, byly jsme hrdé na to, že tam můžeme stát, a dmula se nám hruď pýchou, že Kuba je zrovna náš šéfredaktor.
Sára v opojení emocí a přemožena dojetím nad takovými slovy vytáhla z batůžku učebnice práva a rozhodla se všechny je pohřbít na dně díry. Avšak Kubova slova nevyléčila její artritická kolena, chorobu způsobenou vysokým věkem, a tudíž se stalo mým údělem použít sílu hodnou vikingské ženy, vydat se na dno a knížky tam slavnostně položit.
Vše proběhlo bez problému, díky kvalitnímu vybavení, kterým se naše výprava připravila na každou situaci a mrštnosti, kterou jsem zdokonalila ve výcviku, který předcházel expedici.
Když bylo dokonáno, vyčerpáni a plni dojmů jsme se rozhodli pomalu se stáhnout a vrátit se do základního tábora. Nad druhým pivem se nám vyjasnilo, otevřely se nám oči a my poznali, za jakým účelem byla díra vykopána.
Nakonec jsme se všichni shodli, že byla vybudována za účelem stavby stanice metra Arabská, která se bude nacházet mezi stanicemi Bořislavka a Nádraží Veleslavín. Po další šéfredaktorské řeči jsme se dojetím objímali a ženská část výpravy dokonce plakala.
Jsme pyšní na to, že můžeme s časopisem zažívat příběhy jako byl ten, který jsme zažili s tajemnou jámou. Jsme hrdými členy redakce Prestižního studenta.