Na začátku listopadu se mi dostalo neobyčejné příležitosti (hlavně nečekané, protože jsem do poslední chvíle nevěděla, že budu dělat rozhovor). František Čuňas Stárek, osobnost českého undergroundu, na naši školu zavítals debatou ve studovně. Já jsem měla to štěstí a po debatě jsem mu položila několik otázek.
Ráda bych ho představila životopisem ze stránek Paměti národa, který myslím trefně vystihuje důležité momenty jeho života. Sám Stárek se také znal s Lilian Landovou, osobností Arabské, bývalou studentkou. I na tu v našem rozhovoru přišla řeč.
František Stárek, zvaný Čuňas, se narodil 1.prosince 1952 v Plzni. V roce 1976 byl souzen v plzeňské části procesu s kapelou The Plastic People of the Universe. Po vlně solidarity, kterou případ vyvolal a jež vedla ke vzniku Charty 77, mu byl trest změněn na podmíněný, ve vazební věznici si ale odseděl půl roku. Chartu podepsal hned v roce 1977.
V roce 1979 začal vydávat samizdatový časopis Vokno – jako nezávislou platformu undergroundu, na níž by bylo možné propojovat pražskou undergroundovou scénu stou mimopražskou.
V témže roce 1979, kdy chartisté byli tvrdě pronásledováni a násilně nuceni k emigraci, spoluzaložil undergroundovou komunu v Nové Vísce u Kadaně. Rozsáhlá usedlost s velkou stodolou sloužila jako soukromá scéna pro koncerty a kulturní akce. V roce 1981 však byla úřady cíleně vyvlastněna a jiný prostor se již nepodařilo kvůli tlaku ze strany Státní bezpečnosti koupit.
Po rozehnání komuny putoval František Stárek za vydávání Vokna na dva a půl roku znovu do vězení. Ještě předtím mu však StB zprostředkovala výjezdní doložku k občanskému průkazu v naději, že by mohl sám od sebe emigrovat. Místo toho ale stačil vyjet do Polska, kde se setkal s hlavními protagonisty polského undergroundu a podpořil vznikající Solidaritu.
Po návratu z vězení v roce 1984 pamětník, zatížen dvouletým ochranným dohledem rovnajícím se téměř nevolnictví, ve vydavatelské práci pokračoval.
Také samotné Vokno vycházelo dál. Jako šéfredaktor byl František Stárek i se svou budoucí manželkou Ivanou Vojtkovou v únoru 1989 znovu zatčen a opětovně odsouzen na dva a půl roku.
Sedmnáctý listopad 1989 tak strávil ve vězení, propuštěn byl až 26. listopadu 1989 na amnestii prezidenta republiky. V současnosti se jako zaměstnanec Ústavu pro studium totalitních režimů věnuje badatelskému a dokumentačnímu projektu k dějinám československého undergroundu. V soukromí se zabývá rodinnou genealogií a organizuje undergroundové festivaly.
(zdroj: www.pametnaroda.cz, upraveno)
Jak byste se představil našim čtenářům, i těm, kteří vás tolik neznají?
Já jsem sedmdesátiletej dědek, kterej se za celej svůj život vždycky snažil žít svobodně. A to bylo hlavním mým kritériem. A i když byla doba nesvobody, která tomu svobodnýmu životu nepřála, tak jsem na to nikdy nerezignoval. No ale stálo mě to někdy i kriminál. Ale jsem s tim spokojenej, nemám žádnou hořkost, a kdybych měl šanci udělat něco znova, tak bych udělal to samý, co jsem vždycky dělal.
Vy sám jste byl v 80. letech šéfredaktorem undergroundového časopisu Vokno. Mohl byste nám něco povědět o této vaší zkušenosti?
Šéfredaktor samizdatovýho časopisu byla velmi specifická zkušenost, protože mimo normální šéfredaktorskou práci, to znamená práce s autorama, s příspěvkama, vydáváním, jak udělat koncepci čísla, a tak dále, tak tam ještě přibývala ta konspirace, protože celý jsme to museli dělat v ilegalitě. Čili tam byla řada konspiračních metod, terý jsme prostě potřebovali užívat, aby ten časopis existoval. To šéfredaktorství bylo zároveň spojený i s výrobou toho časopisu, protože pro nás neexistovalo žádný ,,pošli to do tiskárny’’. My jsme to museli dodělat až do úplnýho konce, to znamenalo točit cyklostylem, rozházet, sešít a rozdistribuovat.
My jsme se už během debaty ve studovně bavili o Lilian Landové, studentce Arabské, kterou režim dohnal k sebevraždě. A já bych se vás chtěla zeptat na váš vztah k Lilian. Jak jste se seznámili?
Já si myslím, že jsem se s ní seznámil prostřednictvím Věry Jirousový, ke který ona chodila, komunikovala s ní, půjčovala si od ní chartovní materiály a tak. A já jsem se tam v tom bytě v Navrátilově ulici s ní potkal a pozval jsem ji, aby jela k nám na Novou Vísku. A ona tam několikrát přijela a líbilo se jí to prostředí, který bylo úplně odlišný od zbytku světa, my jsme tam žili velice kulturně bohatým životem. Ona byla zaměřená na divadlo, ráda ho dělala, a taky pod jejím vlivem jsme začali hrát. Různý skeče, a tak.
Jak byste popsal Lilian v jedné větě?
Byla to bojovnice, která bohužel přecenila svoje síly.
,,Tomu nerozumíš. Na to jsi moc mladej.’’ I tyhle věty se ozývají ve spojitosti s angažováním mladých lidí v politice a veřejném dění. Jaký je váš názor na zapojení nás, studentů, v těchhle ,,dospělejších’’ věcech?
No to je pozitivní, protože vy budete tu zemi brzo řídit, vy si musíte připravovat pozice. A
čím dřív si je budete připravovat, tím budete lépe budete mít nastavený děje pro tu chvíli, kdy vy budete tu společnost dělat, kdy ji budete řídit. To je naprosto nutný. Já jsem totiž pro to, aby volební právo bylo od patnácti let. Protože lidi kolem patnácti let už jsou schopný vnímat, někdy mnohem lépe, než ty starý, tu politickou skutečnost a ten děj v tý konkrétní společnosti.
Co vás udrželo pevného v těch nejtěžších životních situacích?
Franz Kafka říká: ,,Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout.“ Já si myslím, že jsem toho bodu dosáhnul jednou v litoměřický věznici, když v noci svítil úplněk skrz mříže. Nás tam bylo čtrnáct na tý cele, leželi jsme nacpaný na sobě, vždycky jsme se museli převracet všichni najednou. V tu chvíli, kdy jsem se probudil, tak všichni spali, na mě svítil ten měsíc, a já jsem si tam řekl: ,,Tady seš na tom správným místě. Tady máš bejt. Tohle je to místo pro tebe. Jinde bys byl zbytečnej.’’ Já už nevím kdo to říkal, ale v totalitní zemi
je pro čestného muže jediné místo, kde může žít, a to je vězení.
Jak byste popsal sám sebe ve svých studentských letech?
Já si myslím, že jsem byl poměrně připravenej pro politickej život. V roce ‘68 mi bylo šestnáct, vstoupil jsem do Unie středoškoláků a učňů, což byla tehdy studentská organizace, která zorganizovala stávku na začátku roku ‘69, která dělala za Palacha tryzny a tak. A já jsem se aktivně účastnil a myslím si, že to co jsem tehdy jako šestnáctiletej dělal, za tím si stojím dodneška, to bych podepsal i dneska.
Teď taková klasická novinářská otázka na závěr. Co byste vzkázal našim čtenářům a studentům?
Je to paradoxní, ale vzkázal bych jim Mao Ce-tungův citát: ,,Bouřit se, bouřit se, bouřit se. Vzpoura je vždycky oprávněná.’’
Děkuju za skvělou příležitost pro inspirativní rozhovor!